Milada Horáková a její pochybná víra v socialismus

  Po zveřejnění mé reportáže “Komunistka Semelová kontra Milada Horáková“ (blog iDnes, 04.03. 2014) se opět rozpoutala kontroverzní diskuse. To by nebylo sice nic neobvyklého, ale vyslovená argumentace ve většině případů jednoznačně dokazuje neznalost celé problematiky. Dovolte mi tedy, abych v kauze “Milada Horáková“ začal ad hoc úplně od začátku.

Stržení Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí 3. listopadu 1918. Podle tvrzení JUDr. Miroslava Kopeckého se M. Králová a F. Zemínová nacházejí na snímku v levém rohu dole.

    Narodila se 1901 jako dcera Čeňka Krále. Tento, poněkud tajuplný subjekt , byl fanatickým protivníkem monarchie a v tomto duchu vychovával i své dvě dcery Miladu a Věru. Proč se tak choval není jasné. Rodina Králů byla velice dobře situovaným rodem statkářů, vlastnící dokonce i vlastní mlýn v obci Hodkov (u Dolních Kralovic). Za svůj majetek by sice měli vděčit vídeňskému císařství, ale přesto činili vše pro vznik “socialistické“ republiky.
   Milada Králová se zúčastňovala všech možných protihabsburských demonstrací a aktivně bojovala za zánik monarchie. Dokonce byla za „poškozování zájmů panovnického rodu“ vyloučena z gymnázia a dostudovala až po převratu. Její, jakýsi individuální druh pomsty císaři, bylo stržení mariánského sloupu v Praze na Staroměstském náměstí dne 03.11. 1918. Lidová legenda vypráví:

“Milada se vyšplhala po sloupu na špici a přehodila svaté Marii lano se smyčkou přes hlavu. Potom slezla dolů. S Františkem Sauerem a Fráňou Zeminovou mariánský sloup všichni tři socialisté strhli...“

    Jde - jako již často v dějinách - o polopravdu. Skutečnost je jiná: Miladě bylo tehdá 16 let. Nešplhala po „sloupu“, nýbrž po hasičském žebříku na přímou prosbu hasičů. Ty se totiž domnívali, že výška 14 metrů bez stabilní podpěry žebříku, by mohla být pro dospělého hasiče nebezpečným rizikem. Milada byla hubená a mrštná - nebyl to pro ní problém. Smyčku nahoře sice přes svatou Marii přehodila, ale tahání lana se ani ona, ani Zemínová nezúčastnili. Stály pouze opodál. Pomník totiž nešel strhnout. Hasiči a František Sauer museli nejdříve celou sochu pracně a s nasazením všech sil rozhoupat. Poté se převrátila a rozbila se o dlažbu. Tak složitý namáhavý manévr by obě socialistky nikdy nemohly zvládnout...
   Jaroslav Durych o tom píše:

 „...Byli sem povoláni hasiči a po jejich  žebříku...vyšplhala k soše mladičká  politická  pracovnice strany národně-sociální Milada Horáková. Ano,  byla tehdy docela mladičká a vylézt těch pár metrů po  solidním hasičském  žebříku nebyl pro ni žádný problém.  Byla prý to smyčka, kterou  Milada Horáková přehodila  soše Panny Marie kolem krku. Tímto činem  se sama učinila  katem, přehozením smyčky přes hlavu odsouzencovu je  podstatou  „výkonu trestu“, kterému se dnes říká trest  absolutní...“

   Shodou žalostných okolností zemře pachatelka tím samým způsobem o 32 let později v roce 1950 na komunistické oprátce popravčího dvoru pankrácké věznice.

   S první republikou se Horáková neidentifikovala. Pro ní to nebyl žádný „socialistický stát“ a vadil jí příliš tolerantní přístup k církvím. Znám je její výrok: „Zatočili jsme se šlechtou, zatočíme i s církvemi.“

Ačkoli po vystudování práv získala 1926 zaměstnání v Ústředním sociálním úřadě hlavního města Prahy a jejím šéfem se stal Dr. Petr Zenkl, se vstupem do  Československé strany národně socialistické (ČSNS) nijak nespěchala. Byla jí málo radikální, málo „socialistická“.
    Spíš by jí vyhovovala KSČ, ale přestup ke komunistům by znamenal konec zaměstnání ve státní službě. Vstupuje tedy v roce 1929 do ČSNS, i když pro ní byla první republika (podobně jako pro KSČ) nepřijatelná. Horáková vypovídá před soudem:

„Já sama osobně jsem nebyla zastáncem poměrů v první republice...Pokud jde o socialismus byla jsem reformistka, oportunistka, šla jsem na uskutečňování vývojové.“

   Jinými slovy: obžalovaná se domnívala, že se první republika evolucí a pokojnou cestou změní v socialismus. Rovněž na vývoji v letech 1945 - 1948 neviděla nic socialistického. Její tvrzení před soudem:

„Byla jsem si jasně vědoma, že úsek od roku 1945 do roku 1948 není socialismem, ale že je to stadium přechodné, vývojové.“

   Její silně protikatolické sklony jsou patrné. Ačkoli její strýc byl farářem a často s ním v mládí diskutovala, nějak to na ní nezanechalo žádný pozitivní vliv. Podobně jako Edvard Beneš a jeho výrok z roku 1937: “Raději Hitler než Habsburk!“, viděla i Horáková v katolické církvi jakéhosi „trojského koně“ k obnově Habsburské monarchie na území nově vzniklé ČSR. Prestože tyto obavy byly naprosto iracionální, tak alespoň demonstrativně přestoupila od katolíků k protestantům - k  Českobratrské církvi evangelické.
   Miroslav Ivanov (Justiční vražda aneb Smrt Milady Horákové, Praha 1993) o ní píše: Chtěla radikálně odstranit chyby první republiky a její sociální nespravedlnost. Žádala například revizi první pozemkové reformy z roku 1920, neboť prý jejím prostřednictvím byla vytvořena  „nová pozemková šlechta“.
    O jakou “sociální nespravedlnost“ se ovšem mělo jednat, to ani ona, ani Ivanov  nikde neuvádějí. V jednom z rozhovorů s Ivanovem její sestra Věra Tůmová uvádí:

„Sestra byla určitě daleko razantnější...Jako oktávanka pak také na žádné demonstraci
nechyběla.Vystudovala gymnázium ve Slezké, z předešlé školy ji vyloučili právě za účast na demonstracích. Nechci, aby se z mé sestry dělala nějaká světice...Někdy dovedla být velmi přísná...byla absolutně nesmlouvavá.“

   Snad velmi přísná a absolutně nesmlouvavá socialistická, resp. dokonce „komunistická“, fanatička? Ledascos by tomu nasvědčovalo...
 Jak měl onen “socialismus“ za který tak tvrdě bojovala vypadat?
   Podle Horákové měl patrně “socialismus“, o jehož uskutečnění neúnavně usilovala, odstranit všechny neduhy “kapitalistického společenského řádu“ a nastolit režim “socialistické spravedlnosti“. Není třeba ani dodávat, že ona představa je extrémně naivní a jakoby vystřižena z tehdejšího politického programu KSČ.
    Ministr č.s. civilního letectví (1929 - 1938) Ing. Jan Bervida a současně její spolustraník v ČSNS o ní napsal:

   „Byla nesmírně pracovitá a inteligentní, ale ve stranické kariéře jí bránila její doslova chorobná hádavost. Kdo nesouhlasil s jejími názory na vybudování socialismu v ČSR s tím se okamžitě, vehementně pohádala. Potom ho začala ignorovat  a  pomlouvat...“

     Nevím jak komu, ale mně  názory a postoje radikální socialistky Milady Horákové, v tomto historickém úseku její činnosti, silně připomínají předválečného Klementa Gottwalda a jeho stalinskou KSČ...

(Pokračování příště: „Jak dalece spolupracovala Milada Horáková s nacisty?“)