Komunistka Samelová kontra Milada Horáková

 Poslankyně za KSČM, Marta Semelová, před nedávnem prohlásila: „Milada Horáková se přiznala ke své činnosti.“ To vyvolalo v široké veřejnosti lavinu nevole a někteří dotčení jí dokonce vyhrožují žalobou. Jde o davovou psychózu hraničící s trapností. Nemám v žádném případě v úmyslu obhajovat nějakého komunistického demagoga, ale autorka výroku má bezesporu pravdu.

Propaganda v době "studené války" byla nemilosrdná. To, co my považujeme dnes za naprosto triviální aféru, platilo tehdy jako hrdelní zločin...

   Já bych šel ještě dál: Nejen, že se přiznala ke své činnosti, ale dokonce na ní byla i hrdá. Zde je citát z tajné zprávy (Akce střed, č.j. 6301/112, čj. 6301/9 etc.) vyšetřovatele Milana Moučky:

“Zanechala ve mně dojem ženy, která hluboce nenávidí komunismus, která je prostě v tom neoblomná a hrdá na to, že mohla proti komunistům bojovat...Horáková na mě udělala dojem naprosto bezvýhradné, zanícené protikomunistické bojovnice. Byla na to pyšná řekl bych.“

   Její výpovědi před soudní porotou nejsou ani tak vlastní obhajobou, nýbrž jakýmsi druhem mohutného útoku proti stávajícímu režimu - a nebo alespoň přípravou na něj. Obžalovaná formulovala své výroky takovým způsobem, aby se mohly použít jako “ideologické zbraně“ pro příští generaci o které se domnívala, že bude proti komunismu bojovat dál - až do konečného vítězství. Že k tomu dojde až na podzim 1989, to tehdá nikdo netušil...
   Marta Semelová: “Milada Horáková se také přiznala ke všemu, ke své činnosti. O tom, že to byla vynucená přiznání, dost pochybuji.“
 I zde má ve svých pochybnostech ona poslankyně za KSČM pravdu.
 Mnohá tvrzení, že  výpovědi Horákové před nejvyšším soudem byly StB “vynucené“, jsou naivním omylem. 
   To by jí museli vyšetřovatelé nutit, aby veřejně vypovídala proti komunistům, odhalovala jejich praktiky, ideologické polopravdy a připravovala národ k boji proti komunistickému socialismu, který podle jejího vyjádření před soudem, žádným socialismem nebyl. Výpověď obžalované z 27.01. 1950:

   “Nepopírám, že moje činnost směřovala ke svržení dnešního lidovědemokratického zřízení, poněvadž toto považuji za jistou formu diktatury, ne za demokracii ani za vládu lidu, ale za vládu jedné strany...mým cílem bylo pracovat k takovým poměrům v našem státě a k tomu způsobu režimu, který by měl za sebou opravdu většinu vůle národa, jež by byla vyjádřena svobodným způsobem všeobecnými, rovnými a tajnými volbami, v nichž by byla provedena soutěž všech politických směrů, které by se voleb zúčastnily.“

   Tak tohle vedení KSČ potřebovat nemohlo. To v žádném případě!
    Ačkoli dokumentární filmy z pozdějších politických procesů s bývalými komunisty (Rudolf Slánský a spol.) byly v hojnosti prezentovány v kinožurnálech divákům, v případě Horákové tomu bylo naopak. Dokumentace byla okamžitě stažena, uzavřena ve vládních trezorech a veřejnosti nepřístupná. Kauza byla tak dokonale utajovaná, že filmové záběry se našly až po “sametové revoluci“ a to ještě čirou náhodou.
    KSČ měla z výpovědí Milady Horákové prostě a jednoduše panickou hrůzu. Tím pádem byla deduktivně její naděje na přežití absolutně  minimální. Režim, který všemi prostředky usiloval o stabilitu totalitního systému se tak silné osobnosti doslova hystericky obával.
   Na rozdíl od jiných spoluobžalovaných se Horáková nevzdávala a bojovala s otevřeným hledím až do hořkého konce. Zde je opět záznam z tajného hlášení (Akce střed, č.j. 6301/116, 1 - 5) vyšetřovatele Moučky:

„Byla hrdá na to, že mohla proti komunistům bojovat. Ti všichni ostatní se snažili buď to omlouvat, nebo to okamžitě ze sebe vysypali, někdy to bylo až trapný."

   Často se v souvislosti s obžalovanou hovoří také o „justiční vraždě“.
  Vynikající autor literatury faktu, Miroslav Ivanov, o tom dokonce napsal publikaci „Justiční vražda aneb Smrt Milady Horákové“ (Praha 2008).
    Já bych byl s označením „justiční vražda“ velice opatrný.
   Nejdřive je nutné vycházet z definice „justiční vraždy“, abychom si ujasnili pojmy. Tak např. v britském trestním právu (Criminal Code) je onen terminus technicus popisován takto: „Justiční vražda je nespravedlivé uložení trestu smrti soudem“ (Judical murder is the unjustified use of capital punishment). Soud tedy nejdříve musí porušit trestní právní normu, která mu pro danou skutkovou podstatu trest smrti nedovoluje. Tím se dopouští justiční vraždy.
   To ovšem v žádném případě neodpovídá kauze Milady Horákové.
   Svým bojem a vyzvědačskou činností proti komunismu se netajila. Považovala sama sebe za “zpravodajského důstojníka“ ve válečné vřavě studené války.
    Jako „voják“ se také chovala.
   Svůj osud nikdy nehodnotila pojmem „justiční vražda“ nebo „nezákonný postup“. S trestem smrti sice počítala, ale chápala jej jako „osud vojáka, který padl ve válce“.
    Nikdy nežádala „nepřítele“ o milost. Zde jsou její slova:

  „Jdu s hlavou vztyčenou - musí se umět i prohrát. I nepřítel nepozbyde úcty, je-li pravdivý a čestný. V boji se padá, a co jiného je život než boj...Padám, padám. Tento boj jsem prohrála,
odcházím čestně.“

   Milada Horáková byla odsouzena k trestu smrti podle § 1, odst. 2, lit. c, zákona 231/48 Sb. (zločin velezrady) a § 5, odst. 2, lit. c, zákona č. 231/48 Sb. (zločin vyzvědačství). Podobně jako Ethel Rosenbergová v USA podle Zákona o špionáži z roku 1917 (novelizován v roce 1946), kde se říká, že k hrdelnímu trestu dokonce stačí, jedná-li se o úmyslné poškozování USA.
    Tím nemůže být o žádných justičních vraždách - ať v ČSR nebo USA řeč. Tyto právní normy byly v oné době často používány a jediná možnost byla - poprava. Ovzduší „studené války“ bylo kruté a nemilosrdné. Ony poměry s dnešními nelze absolutně vůbec srovnávat.
   V současných dimenzích to zní brutálně nebo dokonce směšně, ale kdyby tehdá Horáková žila v USA a vyzvídala by pro SSSR, skončila by na elektrickém křesle. Rovněž naopak: Kdyby tehdá Rosenbergová žila v Praze a vyzvídala by pro USA a Velkou Británii skončila by v Praze-Pankráci také na šibenici. V tom opravdu nelze činit žádný rozdíl.
    Prosby o milost mnoha vědců, umělců, spisovatelů a významných osobností z celého světa v obou případech vůbec nezabíraly. Prezidenti Klement Gottwald i Dwight Eisenhover setrvávali na svém: trest smrti - jak to ukládá zákon! A tak byly zbaveny života dvě matky: Horáková (1 dcera = 16 let) a Rosenbergová (2 děti, 1 syn = 10 let + 1 syn = 8 let).
   Ostatně nejvíce trestů smrti za “špionáž“ a “kolaboraci s nepřítelem“ se konaly ve Francii v letech 1945 - 1950. Tam by mohla být řeč o “justičních vraždách“.
   Popravy se totiž mohly dokonce provádět na základě pouhých výslechů, přímo policejními orgány, bez rozsudků soudu. Usmrceno bylo celkem 8.348 osob. Před takovými praktikami blednou i statistiky stalinských bolševiků.  
    Z hlediska tehdejších pojmů „studené války“ bych to celé (s vyjímkou Francie) jako „justiční vraždy“ či „nezákonnosti“ rozhodně nekvalifikoval. Milada Horáková a Ethel Rosenbergová „padly“ na bojištích „studené války“ podobně coby stovky jiných „zasažených obětí“ - jak na východě, tak na západě této zeměkoule...
   Naším úkolem a současně morálním odkazem je pouze dbát o to, aby se podobné scenérie už nikdy neopakovaly - ať na ně upozorňuje nějaká poslankyně za KSČM nebo kdokoli jiný!