Jak jsem se stal věřícím křesťanem

   Jak je to možné, že zrovna Vy jste se dal do KDU-ČSL? Ptají se mě často návštěvníci našeho zámku v Táboře-Měšicích. Dotazy pokračují: Jste věřícím křesťanem? Pakliže ano, proč se zabýváte publicisticky takovými tématy jako byli milenci paní Hany Benešové? Proč píšete do Reflexu.cz o homosexualitě Jana Žižky z Trocnova? Jana Husa jste nazval erotomanem a doložil jste, že měl 118 milenek. Co to má co dělat s křesťanstvím? Dovolte mi protiotázku: Už jste někdy uvažovali o tom proč nám dal Bůh lásku, vášeň a rozkoš? Ano, dal nám to celé pro radost, požitek a štěstí. Toho všeho se dá ale zneužít. Ano, sex se stal motorem dějin a to ve všech epochách lidstva. Ve školních učebnicích o tom nic nenajdete. Avšak nepsat o tom, by bylo pokrytectví. Proto o tom píši.    

Neotřesitelná víra v Boha: Lidská důstojnost a osobní vlastnictví jsou nedotknutelné. Deus charitas est!

   Nyní mě nechte odpovědět na to, jak jsem se stal křesťanem. Byl jsem jím sice od narození (pokřtěný katolík), ale naprosto pasivním. Neměl jsem možnost nikde se spirituálně setkat s Bohem a ani jsem to nevyhledával. Až jednou nebylo vyhnutí. Pakliže nyní čtenář očekává nějaké sexuální pohnutky, musím ho zklamat. Nic takového nebylo důvodem. Příčina byla naprosto všední a prozaická.

   V roce 1966 jsem na Právnické fakultě KU v Praze začal studovat práva. Blížil se čas zkoušek na které jsem se pilně připravoval, ale měl jsem problém. Jedna ze zkušebních látek se nazývala "Dějiny státu a práva SSSR". Byla to obsáhlá učebnice asi o 1200 stránkách, obsahující neuvěřitelné hovadiny. Nacházely se tam zákony, které ruští bolševici jednoho dne s obrovským nadšením uváděli do praxe, aby je záhy se stejným nadšením zase rušili. Nebylo možné zjistit proč tyto zákony vůbec vznikly a rovněž nebylo jasné proč opět tak rychle zanikají. To vše bylo doprovázeno ideologickou propagandou, která navíc nikoho k ničemu nezavazovala. Abych to neprodlužoval, prostě neuvěřitelný zmatek! Navíc vše bylo nepopsatelně nudné a já jsem po 70 stránkách textu suveréně usínal...

   Den zkoužky se blížil. Propadal jsem beznaději a zoufalství. Vždy jsem končil po 70 stránkách ačkoli bylo nutné zpracovat kolem 1200 stránek. V bezradnosti jsem nevěděl co mám dělat. A tak moje poslední naděje byl všemohoucí Bůh. Naproti Karlovu mostu jsem vstoupil do kostela, usedl do lavice a obratil se na svého patrona. Je jím sv. Jan Nepomucký. Zdálo se mi však, že s tím nechce mít nic společného. Obrátil jsem se tedy přímo na Všemohoucího. Vysvětlil jsem mu situaci a žádal jsem ho, aby mi dodal sílu propracovat všech 1200 stránek, neboť po absolvování strany 70, propadám hlubokému spánku.

   Měl jsem pocit, že mi rozumí. Vystartoval jsem hbitě domu. Tehdá jsme bydleli v Bráníku v Novodvorské ulici. Tramvaj čís. 17 mě odvezla na konečnou. Přestoupil jsem na autobus a po dvou stanicích jsem byl doma. Hbitě jsem vytáhl z knihovny učebnici a začal jsem. Po 70 stránkách jsem zase usnul. To mě popudilo a okamžitě jsem se vrátil do kostela: "Nejseš nějakej blbej!? Teď jsem tady byl, modlím se a žádám Tě, abys mi pomohl a Ty mě necháš zase po 70 stránkách chrápat! Copak to se dělá?"

   Přesto. Nedalo se ani v příštích dnech nic podniknout. Jako naschvál jsem byl doslova přikován na těch prvních 70 stránkách. "Možná, že to chce jiný kostel", mumlal jsem si ze zoufalství, "půjdu ke sv. Duchu do Dušní ulice. Zkusím to tam". Zasedl jsem vzadu do lavice. Vedle mě seděl jakýsi stařík a odříkával snad už po desáté nějakou modlidbičku. Prostě, děda žvanil pořád jedno a totéž. "Buďte tak hodný, mohl byste s tím huhláním jít někam jinám? Já tady potřebuji se všemohoucím dojednat nalehavý problém a když mu do toho budete žvanit, tak se nemůže soustředit." Stařec na mne vypoulil oči a několik vteřin se na mne díval, jako by před ním stálo zjevení. Potom přesto vrtě hlavou a neustále se otáčeje, odcupital o pět lavic dopředu.

   Začal jsem Všemohoucímu vysvětlovat: "Tak, ale teď opravdu vážně. Za týden je zkoužka. Já se ty komunistický pitomosti naučit musím. Když už trestáš tuhle zem bolševismem, ačkoli nevím proč - ale to je tvoje věc, tak mi dej alespoň sílu ten hnuj dočíst alespoň do konce. Vždyť ti to nic neudělá a nechci po tobě nic nemožného. No tak, buď rozumnej!" Příjdu domu, chopím se "Dějin státu a práva SSSR" dojdu do strany 70 a zachvátí mě spánek. Co proti mně proboha má? To vypadá na propadák. Marně jsem přemýšlel o tom, komu jsem co udělal. Žádné hříchy mě nenapadaly.

   V den zkoužky jsem se ráno vypravil na právnickou fakultu jako zmoklý pudl, s naprostu jistotou, že jdu na propadnutí. Zkoužka se prováděla tak, že ve zkušebním kabinetě na stole stál klobouk. V klobouku byly stočené papírky se stovkami otázek. Každý si z něho vylovil tři otázky. Když přišla řada na mne, vytáhl jsem si rovněž já tři roličky. Rozbalil jsem papírky, předložil je před sebe na stůl a zkameněl jsem úžasem. V tu chvili jsem nebyl ani schopen je zkoušejícímu přečíst. Nemohl jsem ze sebe vypravit jediné slovo. Všechny tři otázky se nacházely v rozmezích oněch 70 stránek, které jsem byl schopen se naučit.

   Bůh prostě nechtěl, abych se ony blbosti a nepopsatelné hovadiny učil. Považoval to za zbytečnost. Dospěl k názoru, že těch 70 stránek naprosto stačí. Vnucoval jsem mu celou dobu svojí představu a spílal jsem mu, že jí neakceptuje. On měl ale lepší alternativu. Od té doby jsem se stal aktivně věřícím křesťanem, neboť jsem nabyl přesvědčení, že když všechny alternativy selžou, ta boží zůstane a je ta nejlepší.