I přísné dodržování zákonů může být tím největším zločinem

   Existuje jakási irská legenda: Anglický král sedí při hostině u francouzského krále. Na dubovém stole stojí dvě číše vína a oba monarchové přátelsky diskutují. Dojde k trapné neopatrnosti a francouzský král svému britskému protějšku převrhne číši s vínem. Francouz se omlouvá těmi nejvybranějšími způsoby. Angličan s přátelským úsměvem omluvy přijímá. Když je po všem, přistoupí šašek francouzského krále ke svému Pánovi řka: " Víte Vaše královská Výsosti, že omluva může být někdy horší než urážka?"      Francouzský monarcha nedůvěřivě zavrtěl hlavou: "To není možné šašku. Máš nějaký důkaz?"    Oslovený přistoupil blíže k monarchovi a zašeptal mu do ucha: "Hned Vás přesvědčím, slovůtný králi!".  Prudce mu zasunul pravou ruku za košili a počal jej tahat za prsní bradavky.    "Zbláznil ses šašku!?", vykřikl král.     "Promiňte, nám všem drahý králi", hluboce se uklonil šašek, "Já jsem si Vás spletl s královnou!"

   Ano, šaškova omluva vůči jeho královské Výsosti byla těžkou urážkou.

   Podobně se tomu má se zákonem. Pamatujete se ještě za totality, jak komunisté vyžadovali "přísné dodržování zákonů"?  Bylo to nutné v zájmu existence společenského režimu, který svá bezpráví, násilnosti a justiční vraždy legalizoval zákonem.  

   Nějaký naivní čtenář by mohl říci: "To bylo za totality. Nyní máme právní stát. Zákony je třeba dodržovat!" Tato, na první pohled rozumná věta, může být za určitých okolností naprostou a neomluvitelnou hovadinou.

   Četl jsem ve svém životě desítky soudních rozhodnutí v češtině a němčině (SRN, Rakousko). Někdy se jednalo o neslýchané slabomyslnosti přesto, že nebyl porušen žádný zákon: Oběti byli zaměňovány za pachatele (úmyslně!). Nevinní byli odsuzovány k odnětí svobody a zločinci byli posíláni domů (snad se jednalo o zbabělost soudců. Nejsem si jist). Naprosto neodbornými rozsudky přišli lidé o své majetky. Podniky krachovaly na základě rozsudku soudů, které "dodržovaly zákon" a musely propouštět pracovní síly - živitelé rodin a dětí (ačkoli soudci v tomto směru napáchali stamilionové škody, nikdo z nich nebyl pokutován ani korunou resp. ani jedním euro). Celá soudní stolice hlaholila jako jeden muž: "Ve všech těchto případech byl dodržen zákon!"

   Postižení loayální občané státu, kteří nikdy neučinili nic špatného, jsou brutálně uráženi, ponižováni, ožebračováni a psychicky mučeni rozsudky na základě "přísného dodržování zákonů". Cítí se být bezbranní a vydáni na pospas justici proti které se nemohou účině bránit a která (jak se někdy zdá) nahradila totalitního diktátora a v některých rozhodnutích ho svou brutalitou při "přísném dodržování zákona" dokonce překonává. Prosím Vás, nepropadávejte nihilistickým představám, že se (jak mi často sdělujete) s tímto "hnusem" nedá hnout .  Rovněž tvrzení, že se v případě JUDr. Otakara Motejla jedná o "neschopného senilního dědka", může být v některých případech holým faktem, ale v jiných případech tomu tak vždycky být nemusí. Já osobně s ním také nemám ty nejlepší zkušenosti. To ovšem není směrodatné.

   Podezření, že semeništěm a líhní justičního státu, jenž nenechal právnímu státu na území naší republiky vůbec vzniknout, je Ministerstvo spravedlnosti, může být na první pohled sice správné (i já jsem odtamtud dostával buďto idiotské a nebo vůbec žádné odpovědi), ale i zde je nutné mít na mysli každý jednotlivý případ a negeneralizovat. Ona instituce jako taková je nutná. Příjde pouze na kvalitu a lidské charaktery osazenstva. Není třeba si dělat iluze, ale je třeba, aby kritika byla objektivní a tím konstruktivní. S výrokem "Pospíšil je největším právnickým volem v celé sluneční soustavě" je snad možné ministra spravedlnosti JUDr. Jiřího Pospíšila nepotěšit, ale v žádném případě se nejedná o konstruktivní kritiku, která by vyvolala diskusní příspěvky na úrovni i kdyby měl autor snad dokonce i pravdu.  

   Problém paragrafizace společnosti, není pouze českým fenomenem, nýbrž se jedná o problém celoevropský. Na tomto úsudku jsem se shodl s europoslancem za KDU-ČSL, Ing. Janem Březinou, kterého by mnoho členů KDU-ČSL v příštích stranických volbách 2009 vidělo jako předsedu strany křesťanských demokratů.

   Ing. Jan Březina je briliantním myslitelem a politikem se schopnostmi učinit srozumitelnými i ty nejkomplikovanější svízele dnešní české tak jako evropské politiky. Jako předseda KDU-ČSL by byl určitě obrovským přínosem pro konsolidaci této strany, jenž pod vedením Jiřího Čunka upadla do nepohyblivé stagnace a částečně ztratila i svojí tradiční identitu. Ing. Jan Březina k problematice justičního státu při nedávné návštěvě na zámku v Táboře-Měšicích: "Nedostatky kolem justice lze odhalit ve všech evropských zemích, pouze s tím rozdílem,  že u nás dosáhly jednoznačně extrémních rozměrů. Nejpatrněji to lze sledovat v pomalosti rozhodování soudů." 

   Zcela určitě. Doplnil bych poslance Ing. Březinu ještě jednou větou: Nejen, že se čeká na některá rozhodnutí nekonečné roky, nýbrž finální rozsudek vykazuje navíc méněcenný paskvil, častokrát pro obě strany těžko použitelný. Onen produkt se přesto vyznačuje "přísným dodržováním zákona". Mlácení paragrafy kolem sebe tím nahrazuje právo a spravedlnost.

   V právní státě jde právě o právo a spravedlnost. V justičním státě jde o "přísné dodržování zákonů". Základem právního státu je člověk: Lidská důstojnost a soukromý majetek jsou nedotknutelné. Důležitá je osobnost člověka. Výklad zákona se děje tak, aby co nejvíce chránil lidskou důstojnost, blahobyt všech a soukromé vlastnictví.

   Tomu justiční stát ani za mák nerozumí. Jeho základem je byrokracie. Hybnou silou je samoúčel. Ve všech resortech vládne průměrnost. Hrůza před osobnostmi je evidentní. Průměrní žádného génia mezi sebou nestrpí. Vláda ve skutečnosti nevládne, protože to vůbec neumí. Nastává diktatura soudů. Ti začnou s "přísným dodržováním zákonů" a to tak, že si je vykládají, aby to v první řadě vyhovovalo jim. Občan jako takový v justičním státě nemá takřka žádnou cenu. Je tam trpěn, aby platil daně a tím živil sekty svých státních vykořisťovatelů.

   V právním státě má nejvyšší hodnotu život a zdraví člověka. Tyto dvě složky jsou posilovány nedotknutelností lidské důstojnosti. Materiální bohatství pro všechny vede k zajištění existenční jistoty. Proto musí být soukromý majetek nedotknutelný. Policie chrání v první řadě život, zdraví a existenční jistoty občana.  

  V justičním státě je nejvyšší hodnotou placení daní. Průměrnost, která ho řídí by neměla z čeho žít. Politici a soudci jsou nejlépe placenými subjekty. Výši mezd si určili sami.  Občan, který to nehodlá trpět, musí do vězení a dostává daleko delší tresty než bestiální zločinci. Policie nechrání občana, nýbrž stát.  Kriminalita se stává doprovodným efektem společnosti a v zájmu holého přežití sama sebe legalizuje. Je to tím, že justiční stát nemá žádné vedení. Průměrný president a vláda průměrných nejsou pro nikoho akceptovatelnou autoritou. Národ se s nimi neidentifikuje a jako autoritu je neuznává. V extrémních případech jsou mu dokonce k smíchu. 

   Jednoho dne se musíme sami rozhodnout, zda-li se chceme vydat cestou PRÁVNÍHO STÁTU a nebo setrvávat i nadále ve státě justičním, kde "přísné dodržování zákonů" může vést k nenahraditelným materiálním i morálním škodám, permanentním existenčním obavám a k nehoráznému vykořisťování člověka ze strany justiční diktatury paragrafů.