Doba temna: Mučení a zabíjení Cikánů...

Cikáni neměli nikdy na růžích ustláno. Předsudky o nich se promítají až do dnešních časů. Nic příjemného. Byly však doby, kdy být Cikánem a přežít, znamenalo doslova náhodu. Přesný původ tohoto etnika není úplně znám, ale s největší pravděpodobností pocházejí z Indie a Mongolska. To samo už je v Evropě odsouvalo do role vyobcovaných a vegetujících na hranici existence. Pronásledování Cikánů sahá hluboko do středověku a vžil se pro onu segregaci terminus ANTICIKÁNISMUS.

Rumunský kodex z 08.05. 1852 "Sclavi Tiganesti" (Cikánští otroci)¨, který umožňoval individuální nákup cikánského etnika do soukromého "otroctví".

V letech 1496 - 1498 vydali v Německu několik nařízení Říšského sněmu (Reichstagsabschnitte) ve kterých bylo cikánské obyvatelstvo nalézající se na území Německa právně prohlášeno za tzv. "vogelfrei". Tento juristický terminus technikus lze přeložit pouze opisem: bezprávný psanec. To by teoreticky znamenalo, že např. zabití Cikána od nemluvněte až po letitého kmeta nebylo trestné. Avšak uvedená německá norma určovala podmínky. Cikán mohl bít zabit, když byl nachytán při krádeži a nebo způsoboval násilí na křesťanovi - ale i Židovi.

Cikánka přistižená při žebrotě mohla být beztrestně znásilněna. Nařízení neurčovalo žádný věk, takže si na své přišli i pedofilové. Jakýsi zápis v bavorském městě Landshutu z roku 1501 říká: "...Mladá Cikánka byla odvlečena do hostince poté, co byla načapána jak na dvoře sedláka Frenzla kradla z kurníku vejce. Vesnický rychtář nařídil jí svléknout do naha a posadit jí ve výčepu na stůl. Kdo měl náladu mohl se do ní udělat. Učinili tak s radostí všichni muži - mimo pana faráře. Ten pouze prohlásil: 'Podívejte se na ní, už tam má sedmého a pořád líbá...' Potom dostala pecen chleba a pět vajec. Šaty jsme jí spálili. Do cikánského tábora se musela vrátit nahá..." Ať již je tato scéna jakkoli politováníhodná, mohlo to dopadnout daleko hůře. Ve smyslu nařízení Říšského sněmu 1496 - 1498, kdyby jí zabili, žádné stíhání by jim nehrozilo.

Odhaduje se, že na základě výše uvedených nařízení bylo zmasakrováno stovky Cikánů. Výrok "vogelfrei" znamenal rovněž, že mrtvoly nesmějí být pohřbívány na hřbitovech, neboť žádný duchovní neměl povolení dát Cikánovi požehnání. Ve Francii bylo 1539 vydáno prohlášení, že všichni Cikáni musí opustit do jednoho týdne Paříž. Pakliže tak neučiní, budou muži vykleštěni (včetně nezletilých chlapců) a ženy budou předány, za účelem otěhotnění, pařížským bezdomovcům. Kolik obětí tomuto perveznímu nařízení královského dvora padlo, není známo. Ale i jinak tolerantní Anglie nešetřila persekučními opatřeními. V roce 1563 byl vydán  Londýnem verdigt, že pod hrozbou trestu smrti, během jednoho roku musí všichni Cikáni opustit Britské ostrovy a odstěhovat se na evropský kontinent. Na rozdíl od Německa a Francie se na Cikánech nesmělo uplatňovat jakékoliv násilí, pakliže šlo o krádeže potravin. Kdo se chce zachránit před smrtí hladem, smí porušit "Common Law" - to znamená: máš-li hlad a hrozí-li ti smrt hladem, smíš si přivastnit cizí potraviny v takovém množství, aby tě zachránili před smrtí. Cikánka byla nedotknutelná. Kdo jako křesťan, spáchá čin soulože s cikánkou, hrdlem propadá... Londýn zachovával přísná puritánská pravidla!

Není divu, že cikánské etnikum prchalo z Anglie, Francie a Německa do tolerantnějších zemí, pod vládou habsburské koruny. Začali se usazovat hlavně v Rakousku a Čechách. Avšak i tam se začalo smrákat. Roku 1751 vydala Marie Terezie aktuální dekret, kdy nový Cikáni nesměli do říše a staří mohli zůstávat pouze ve svých rodištích - tedy konec kočování. Jednotlivé šlechtické rody měly povinnost se o ně postarat a dbát o to, aby cikánské etnikum neopouštělo vytčené hranice panství - tedy vznik "indiánských rezervací". Marie Terezie též vyslovila zákaz cikánských starostů a nařídila bezpodmínečné podřízení se panským rychtářům. Dále byla pro každou cikánskou osobu vydána povinnost přistoupit na katolickou víru. Sňatky, které nebyly uzavřeny před farářem, byly neplatné a děti narozené v těchto "manželských svazcích" byli považovány za nemanželské. Mohli být odebrány a předány k výchově do katolických rodin...I když se samozřejmě jednalo o určitá omezení, já osobně považuji dekrety Marie Terezie a později i jejího syna Josefa II. za - na tehdejší dobu - velmi pokrokové, neboť na rozdíl od Německa, Francie a Anglie, cikánské etnikum chránilo a neohrožovalo je.

Přesto daná opatření považovali Cikáni v Rakousku, Čechách a na Slovensku za "vězení bez mříží" a ve snaze, aby se vyhnuli diskriminačním opatřením, odcházeli přes Maďarsko do Rumunska. Tam totiž kočování povoleno sice bylo, ale náhle, jak se říká, "spadla klec". Rumunská šlechta vyhlásila Cikány za "otroky" a tím bylo možno si je kupovat. Jednalo se nejenom o levnou pracovní sílu, nýbrž i o intimní povyražení. Podle rumunského práva, ještě navíc ztvrzeného písemným kodexem z 18.05. 1852 "Sclavi Tiganesti" (Cikánští otroci), nebyl Cikán člověkem, nýbrž věcí. To dávalo rumunské šlechtě a bohaté buržoasii prakticky neomezenou volnost, přičemž onen "otrok" musel být po vůli pána v úloze lidského "psa". Toto je hlášení rakouského zpravodajského důstojníka z Bukurešti (Staats- und Hofarchiv, Vídeň): "Většina těchto otroků slouží k pohlavnímu zneužívání malých chlapců a dívek. Přičemž majitelé nutí jejich rodiče nejen k tomu, aby se na to dívali, nýbrž dokonce, aby se toho s nadšením a aktivně  zůčastňovali..."

Můžeme si myslet o cikánském etniku samozřejmě, co chceme a naše zkušenosti mohou být i značně pochmurné,  ale buďme upřímní: Kdo z nás by si přál být na místě člověka zbaveného veškeré lidské důstojnosti - znásilňovaného opilými Bavoráky, vyklešťovaného v Paříži a nebo, coby malé děcko, mít každý den vystrčený konečník pro rumunského úchylkáře?

Dějiny křesťanů nebyli, nejsou a patrně asi nebudou, vždy úplně čisté a bez poskvrny!