Trpím s úsměvem na rtech

 Jeden týden je sedm dní. Sedm dní uplynulo od doby, kdy jsem odeslala přihlášku na 1/2maraton. Za těch sedm dní jsem byla 4x běhat. A jaké z toho všeho, pro můj organismu nezvyklého pohybu mám pocity? ... Smíšené.

 Hledala jsem vhodné boty. Tady jsem narazila. Existují běžecké boty vhodné na zimu ve městě, které budou zároveň funkční, hezké, pohodlné a nezrujnují moji peněženku?  Zatím jsem toho názoru, že ne. Běhám tedy dál v botkách sice běžeckých, ale s mírnou letní úpravou. Není to žádná lambáda, ale přežít se to dá.

 Trénink číslo dvě byl utrpení. Po kilometru běhu jsem potkala usměvavou paní. S nadšením jsem se jí chytla a po chvilce jsem pochopila, že tudy cesta nevede. Začalo mě píchat v boku a já svůj heroický výkon zakončila rozdýcháváním a pověšená na lavičce v nedalekém parku. Někde je chyba, ale kde? Dýchám špatně? Nejsem odpočinutá? Jím špatně? Asi od každého něco. Uběhla jsem sice pět kilometrů, ale na sílu a s pocitem zpráskaného psa jsem se drápala do pátého patra našeho postaršího činžáku.

 Rozhodla jsem se pro dva dny volna, které způsobily naprostou nadrženost na další běh. Vyzvedla jsem kamarádku na letišti ve Vídni a místo dobrého bílého vína  jsem si večer zaběhla 6,5 kilometru. Píšu si tabulku v excelu. Datum, kolik dní zbývá do maratonu, kolik jsem uběhla (pokud jsem běžela) , za jak dlouho a s jakým pocitem. U tréninku číslo tři mám „ pocit: supeeeer“.

Druhý den jsem si zažila menší deja vu. Opět těžké rozdýchávání po pouhých dvou kilometrech. Potřebuji radu. Mám běhat každý druhý den? Najela jsem na systém dvou dní běhu, jeden den odpočinku a zatím to víc bolí, než těší. Nebo je potřeba tělo potrápit a ono si zvykne? Stojím na rozcestí a nevím, který směr je pro mě ten správný.