„To je fajn slečno, že to berete takhle s klidem. Kolikrát se nám lidi hádaj, perou, ženské brečí a dělaj scény.“ Policista si dá ruce v bok a rozhlédne se po luxusním obývacím pokoji. „Tohle je slušný rozchod, to když je v tom domácí násilí, to je síla. On ji zbije, ona volá policii, všechno sepíšeme a co myslíte? Slečno no co byste řekla, že ta ženská s monoklama a zlomenou rukou ráno uděla?„
Po chvilce mi dojde, že mluví na mě. Sakra ať mě nechá žít, Je 5 hodin ráno, nespala jsem skoro 2 dny.“ Nevím pane policisto, co ta paní udělá?“ Otvítám u toho další skříň a kontroluju obsah. „ No pustí ho zase domů. Chápete to?“ Přejdu pomalu do pracovny. Za mnou policista, právnička mého bývalého partnera a otce mého dítěte. On sedí s dcerou v obýváku a viditelně ho ta situace nijak nevzrušuje. „ To jsou ztracený případy. Říkáte jí to 10x a ona mu zase odpustí. Já nevím co by ji musel udělat aby pochopila, že on se prostě nezmění.“ Přihřeje si polívčičku právnička.
V pracovně vidím svůj počítač. Aha, ten mi nenabalil. „ Paní právničko ten počítač jsem dostala k Vánocům.“ Snažím se bez emocí sdělit té divně oblíknuté ženě. Nevím kde na ni přišel. Jeho právníci jsou místní špičky ve svém oboru. Ona vypadá jako by ještě před hodinou uklízela managerské kanceláře. „ Slečno Bláhová, pan inženýr tento předmět již nepovažuje za dar. Rozhodl se Vám ho tudíž nevydat.“ Vypadá, že jí je trapně za pana inženýra. Přecházím do dalšího pokoje, to měl být dětský pokoj naší dcery. Kontroluju šatnu. Dolehne na mě tíha toho všeho. Chce se mi brečet. Upadnout do komatu a vzbudit se z tohohle špatnýho snu. Připadám si najednou tak slabá a bezbranná.
Rozchod byl dohodnutá záležitost. Odjela jsem na 14 dní na dovolenou, naplánovala si stěhování po návratu. Čekalo mě překvapení. Vyměněné zámky ve 4 ráno. Vzal si dceru a zavřel za sebou branku. Za mnou poslal právničku s předvoláním k soudu. Zůstala jsem tam stát jako opařená. Policie a vysvětlování, nakonec mě musel pustit. Věci nám sbalil do krabic, které jsou v dodávce. Vynutila jsem si přístup do domu pro kontrolu co všechno nezabalil. Jedno se mu upřít nedá. Sehnal úžasné krabice od banánů, moje oblečení v nich bylo vzorně poskládané. Asi je balil s láskou. Trocha ironie neuškodí. Vcházím do ložnice. „ Víte co nechápu?“ přeruší můj stav mezi nebem a zemí právnička. „Co nechápete paní právní zástupkyně? Opakuju z posledních sil. „Proč dobrovolně opouštíte něco tak krásného. Ty koupelny, obývák, kuchyň. Víte co by za to každá žena dala? Všechno!“ Paní právní zástupkyně je viditelně unešena. Policista zatím odběhl ven slintat na naleštěný sporťák a nové BMW. Diví se hlasitě americké značce. Nejspíš je to to jediné, co anglicky přečte. „Peníze nejsou všechno.“ Melu tu známou frázičku, která je v tomto případě opravdu na místě.
Modřiny z minula se už zahojily. Na duši nejspíš zůstanou.
(jakákoliv podobnost jmen či situací je čistě náhodná)
