Terrible twos / Hrozné dva roky

 Stojím ve frontě u kasy a pozoruji ječícího chlapečka. „Neciiii, neciii…“ , huláká na svoji viditělně psychicky vydeptanou matinku. Po bradě mu teče nechutný sopel  a sváteční oblečení vypadá po vytření půlky obchoďáku jako vytažené z popelnice. „Zvedni se, nebo ti už vážně dám na prdel.“ Vyhrožuje drobná tmavovláska a je vidět, že by se nejraději propadla do země. Nedivím se jí. Já mít takového spratka, tak raději nevycházím z domu. To je ta dnešní výchova. Můžou všechno a neumí se chovat. Moje děti takové nebudou. Přísahám.

O tři roky později:

„Zvedni se z té země, nebo dostaneš na zadek.“ Snažím se udržet přísný tón hlasu, zatím co můj téměř dvouletý syn válí sudy po chodníku na Grohové ulici nedaleko centra Brna. Což o to, chodník je to pěkný a navíc je právě po dešti, tak si to vyloženě užívá. „Nejdu, nejdu..nechciiii.“ Ječí tak, aby neochudil o svůj dnešní výstup osazenstvo nedaleké kavárny.

 V pondělí jsem byla milá a snažila se mu vysvětlit jak trapné jeho válení je. Nezabralo to. V úterý dostal cestou domů čtyřikrát na zadek. Nezabralo to. Dneska jsem se opřela o plot a četla jsem si časopis. Je mu to jedno. Užívá si pozornosti kolemjdoucích. „Vydrž chlape, nevzdávej to, pak už budeš celej život jen ustupovat.“ Tahle rada od dvou třicátníků mě pobavila. Asi nemají děti, jinak by litovali mě.

 Večer, když se malý terorista promění ve spícího andílka, volám kamarádce. Má 2 děti a podobný názor na výchovu.  „ Můžeš mi říct, kam mizí všechna ta láska a výchova? Proč se tak chová? Co dělám špatně?“ Vychrlím na ni otázky a následuje popis toho, co se mi poslední dobou děje. „ Dva roky, to je to, co se mu děje. Má svoji první pubertu“ Nevěřím tomu. Malé děti přeci nemůžou být v pubertě. Bohužel o pár hodin později mi to potvrdí i moje bezdětná kamarádka žijící v Americe. „ Jo, o tom jsem slyšela. Tady tomu říkají „Terrible twos“, to se máš další rok na co těšit.“

Čtu si zajímavý článek od Džamily Stehlíkové. Efektivní a pozitivní rodičovství vede prý děti k disciplíně, samostatnosti a zodpovědnosti účinněji, než tělesné tresty. Džamilo, Džamilo ... nepotěším Vás. Občas mi přijde vhodnější jedna na zadek, než opakovaná dlouhá debata. Všeho s mírou. Jak fyzických trestů, tak volné ruky ve výchově. Nevím, zda je dobré inspirovat se např.Německem, kde jsou k dětem mnohem liberálnější. Na druhou stranu čím dál častěji čteme o přestřelkách a jiných agresivních útocích dětí na své okolí. 

Otevírám Google a hledám „terrible twos“. Několik instruktážních videí, jak se děti chovají a jak na jejich chování reagovat. Klasika, Amíci mají na všechno podrobný návod. Smířená s první pubertou svého dítka zavírám okna prohlížeče. Ten rok to vydržím, kašlu na všechny ty diskuze vydeptaných maminek plné zaručených rad. Pod článkem „Terrible twos“ je další odrážka. To neeee…"Horrible trees"/"Hrozné tři roky"….a sakra!