Jeden talíř, jedna lžíce, jeden játrový knedlíček

 Lásku nikdo neplánuje. Přichází s prvním pohledem s prvním vdechnutím vůně a prvními slovy. Nechá Vás na pochybách a zkouší jak moc jste připraveni. Jsou situace, kdy přijde a odejde tak rychle, že Vás to nestihne ani zabolet. Jindy je čistá, rovná a nemá námitek. Láska má mnoho podob a nejsme to my, kdo určuje, která z nich nás potká.

 Znám spousty případů, kdy potkal muž ženu a Ti k sobě od prvního pohledu nechovali žádné sympatie. Naopak, byli si lhostejní, někdy až protivní. Po pár letech se marně snaží kroutit nevěřícně hlavou nad sletem událostí. Nejde to, škrtí je bílý ubrus nutící novomanžele jíst z jednoho talíře, jednou lžící, jeden přehnaně velký játrový knedlíček. Také jste si toho všimli? Jeden ubrus, jedna lžíce, jeden talíř, jeden knedlíček. Podle svatebních tradic má tento akt symbolizovat určitou schopnost novomanželů ke spolupráci. Souhru při plnění jistého úkolu, či úkonu.

Ano, je roztomilé dívat se po letech na pobryndanou bradu nevěsty, ženichovy třesoucí se ruce a domácí nudle od babičky visící na jeho jindy šviháckém sestřihu fousů. Všechny pobavíte a po letech je na co vzpomínat. Ale je potřeba do života taková souhra? Chceme aby se partner choval v určitých situacích stejně jako my? Není právě ta jeho výjimečnost tím, co nás kdysi uchvátilo?