Pamatujete na obrázky propiskou, perem, či kružítkem zvěčněné na dřevěných lavicích našich tříd? Nápisy typu P+J=VHL (čti jako Velká Hořící Láska). Dopisy putující během vyučovacích hodin z jedné strany třídy na druhou?
V šesté třídě základní školy jsem milovala Mirka. Napsala jsem mu básničku a kamarádka Dita mu ji hodila o přestávce do boty. Plánem bylo milému Mirkovi nechat prostor k bádání, kdo že je ta tajemná. Vymyslely jsme přezdívku „Fialka“. Jak poetické. Méně poetický byl příchod do šatny. „ Nějakej blbec mi narval do boty papír“ zahlásil Mirek a pohybem připomínajícím M. Jordana umístil můj nedělní výtvor do koše. Od té doby nedávám svým láskám básničky do bot….ale na blog . (ha ha ha …pokus o vtip)
Dnes mi moje kamarádka vyprávěla o novém objevu. Od začátku mi bylo divné, že se u toho netváří zrovna nadšeně. Kávičky, večeře a procházky postoupily k očekávané návštěvě doma.
Milý pan xy přišel, přespal, odešel. Nejspíš inspirován oním „Není důležité vyhrát, ale zúčastnit se“ po sobě zanechal pusto. Neukojenou kamarádku a mobil křičící na celou místnost: „ Žádná nová sms“. O nic se za celý večer nepokusil. (?!?) Pánové tady prosím o vysvětlení. (!) A navíc už se od té doby neozval.
Kamarádka hledala utěšení na špatném hrobě. Bohužel to znám. S někým se potkám, jednou, dvakrát, možná i třikrát. Je mi s ním fajn a těším se na příště. Ale přijdu domů a tak nějak to těšení vyprchá. Najednou zjistím, že toho dotyčného už vidět nemusím. Nehledám chyby, prostě ho najednou přestanu řešit. Bohužel už jsem to dotáhla tak daleko, že je mi to úplně, ale úplně jedno. Neodepíšu, nezvednu telefon a jméno si přepíšu na „NEBRAT“. Přitom stačí jedna sms. Pár slov do telefonu a ušetřím mu trápení.
Dnešek mě donutil zamyslet se nad tím, jak moc sobečtí jsme, respektive jsem. Jak lehké je seznámit se a jak málo si toho vážíme. Pokusím se polepšit a dodatečně těm, kterým jsem se už neozvala: Omlouvám se a chyba nebyla na Vaší straně přijímače!
ps. Nevíte co znamenalo VHSL? ..nemůžu si vzpomenout :-)
