Ad leones (Lvům)2.díl

Popis situace kýmkoliv nezaujatým by pravděpodobně vypadal takto: Běžný průběh všedního večera v jedné z českých domácností. Nad červenou sedací soupravou nejmenovaného severského výrobce nábytku je cítit napětí. Mladý muž zamilovaně pozoruje ženu a její monitorem ozářenou tvář. "Už to prosím vypni, Leni. Slíbila jsi, že zkusíš svoje pracovní nadšení doma krotit." Blond vlasy ji padají do tváře. Vypadá za tím velkým stolem plným papírů a šanonů důležitě. To se mu líbí. Rázná manažerka s velkým odhodláním pro věc. Přitom tak něžná a krásná. "Uuuuuuž, vydrž prosím." Nezvedne oči od monitoru. On ví, že v jejich případě je on, ten co miluje víc. Nikdy si nemyslel, že to jde. On býval ten co diktoval směry svých vztahů. S Lenkou to je jiné. Něco si prožila a on to chápe. Chce být ten, co jí bude oporou ve všem co se rozhodne podnikat. Nepřežil by vídat ji s někým jiným. Naštěstí pro něj je Lenka workoholička. Nejspíš se po ostatních mužích ani nekouká. Už dlouho přemýšlí jak to udělat.  Chystá se ji požádat o ruku. Ona je pro něj drogou. Miluje ji jako nikoho. Je pro něj vším.

"Leni vezmi si mě" vyhrkne ze sebe způsobem, který ho samotného poleká. V jednu chvíli snad doufal, že to je jen sen, jedna z mnoha představ, které na tohle téma míval v posledních týdnech. Ne, je to realita. Lenka se zarazila a zvedla ze židle. Ve tváři se jí neobjevilo nic. Žádný byť jen náznak štěstí, překvapení či radosti. Prošla bez jediného pohledu obývákem i halou a pak už slyšel jen klapnutí dveří. Trénoval to doma už dlouho a v různých romantických variantách. Tohle byl trochu úlet, ale sakra...tolik jsem to přeci neposral. Chtěla romantiku? Chtěla diamant? Mám ho objednaný a tohle jsem asi pokazil.

Venku jsem chodila asi hodinu. Bez emocí. Nepřepadla mě radost, smutek ani překvapení. Doufám, že mě nepřepadne ani místní úchyl. Velká města, velká rizika a spousty divných obyvatel. Můj mozek na jeho žádost reagoval stejně jako na žádost o koupi pěti rohlíků. Jsem ze sebe v šoku a jediný, kdo mě může v tuhle chvíli uchlácholit je ségra. Jana žije poklidným rodinným  životem maminky dvou dětí a manželky úspěšného manžela kousek za městem. Umí se odvázat, ale jen překročí-li hranice republiky a děti s manželem nechá doma. Ví o mně všechno. Zná moje hříchy, touhy i slabé stránky a snaží se mě chápat. Její nevětší odvaz tohoto týdne bylo pár chlípných sms na téma dovolená. Vsadila bych cokoliv, že je hned po odeslání vymazala.

"Švagrová, kdy už budeš konečně vědět co a koho chceš?" Vtipné komentáře mého vtipného švagra mě nemůžou rozházet. Čekám až si ho Jana zpracuje a vysvětlí mu, že tohle je čistě dámská řeč a pro něj samotného bude lepší jít si lehnout. Má přeci brzy ráno golf s trenérem.

Jana: "Chceš ho...?"

Já: "Ne."

Jana: "Tak proč s ním jsi?"

Já: "Protože mi bývalo někdy smutno a od tý doby co ho znám mi smutno není."

Jana: "Jen proto?"

Já: "Chceš to vážně slyšet? Víš kolik chlapů se snažilo po rozvodu? A on mi na rozdíl od ostatních nevadil. Dá se s ním mluvit. Ničím mě neštve. Pokaždé, když se ozvu tak přijede a je mi oporou. Naopak, když ho vidět nechci, neptá se. Funguje na zavolání a mně se to líbí. Je to hnusný a sobecký, co?"

Jana: "Jo. Jsi trochu mrcha Leni. Nech ho jít..."