Pokračování příběhu o potrhlém barokním štukatérovi, který se nakonec ukázal býti mým předkem a o rodinné historii, která se prostě opakuje. Ať chcete nebo ne...
"Maminko, a žekni jak to byjo dáj a tím itajským šukatéjem", loudil malý Tomik. "Tome, není to šukatéj, ale ŠTUKATÉR. Tak dobře," ochotně jsem Tomovi dovyprávěla příběh našeho rodu.
V roce 2004 jsme si s partnerem chtěli koupit byt ze stavebního spoření, ale nešlo to bez sňatku. Musel být do týdne. Panebože, co teď? Nevěsta...uff... Nevím, jak to máte vy, ale ve mně slovo nevěsta od doby mého prvního rozvodu v ranném mládí evokuje nevolnost. Partner Martin pracoval v Praze a vracel se až koncem týdne. Okopíroval mi svou občanku a já narychlo hledala město, kde by nás v nejbližší sobotu na Vysočině, kde jsme tehdy žili, oddali.
"Prodanáááá nevěstaaaa, prodanáááá nevěstaaaa ", smál se mi můj celoživotně svobodný bratr. Jo, jsem! A to jsem se zařekla, že už se nebudu vdávat. Ve Žďáru nad Sázavou nás odmítli. Termíny svatby se rezervují měsíc předem. Jela jsem tedy do dalšího nejbližšího města, do Polné a nedoufala... Na radnici mi zívající úřednice nabídla termín příští sobotu s tím, že musí do té doby přijet osobně partner s doklady.
"Víte, my se bereme kvůli koupi bytu. Jde to jenom jako manželé. Jinak bychom se nebrali. A teda musí to být TUTO sobotu. A partner je do pátku v práci v Praze. Takže sem přijet nemůže. "
Teď si asi myslí, že jsem pako... Podala jsem jí opatrně kopii Martinovy občanky s prosebným úsměvem. Úřednice vykulila oči a podívala se na mne. Pak si mne pomalu změřila od hlavy k patě s pohledem hodnotícím nuzného bezdomovce a vyřkla nezapomenutelnou větu:
"A jste si opravdu jistá, že ženich v sobotu přijede??? "
Přijel. Za družičku nám byl náš tříletý Tomik. Za svědka moje maminka a naše osmdesátiletá kamarádka Věrka. Však maminka se taky vdávala na poslední chvíli a za svědky jim s tátou byli jen řvoucí pávi a dva policajti, které v Buchlovicích před zámkem potkali. Rodinná historie se opakuje. Nakonec vyšla naše svatba "zcela náhodou" na den svátku svatého Bernarda. Cestou z radnice při cestě na řízek s šampáněm do místní hospůdky jsme míjeli kostel bláznivého štukatéra i hezký rohový dům, kde měl náš další prapředek o století později malý obchůdek. Když jsme odcházeli ze "svatebního oběda", malý Tomik si jen zklamaně povzdechl. "Mami, to nebyja žádná svatba. Tam nebyj ani žádnej živáček..."
Ten štukatér, to ale muselo být pako... teď už to vím jistě. Rodinná historie se totiž opakuje.
Za týden s úsměvem.
1.díl
https://bernardi.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=755174
https://bernardi.blog.idnes.cz/
