Ženská alternativa k fotbalovému hřišti

Přijde nám samozřejmé, že každé město, každá obec a dokonce i malá vesnička má své fotbalové hřiště. Někdy mě překvapuje, když v nepříliš vzhledné a malé obci naleznu fotbalová  hřiště dvě. “Fotbalová hřiště jsou pro muže!“ vykřikují feministky. Proč se podporují hlavně mužské zájmy a na ty ženské se tolik nehledí? Ale jaké jsou vlastně ony ženské priority? Jak by si ženy představovaly využití stejného množství příspěvků pro sebe?  Při hledání odpovědi na tuto otázku jsem došla k závěru: Aby se ledy pohnuly, musí každá žena začít především sama u sebe.

Diskutovala jsem na menším dámském sezení větší obce o tom, co by si ženy představovaly jako alternativu k fotbalovému hřišti. Nejčastěji to byly požadavky  na obnovu či novou realizaci společných venkovních míst setkávání – klidových parkových zón s dětskými hřišti, centrálních návsí s lavičkami, vytvoření kreativních a vzdělávacích kurzů při místní škole nebo kulturním zařízení, vybudování mateřských center, moderních tělocvičen a bazénu, infocenter a  dnes tolik omílaných Czech pointů,.....
Líbil se mi i příklad jedné obce, kde pronajali za symbolickou částku místnost na obecním úřadě jako kadeřnictví, aby sem mohly místní ženy jednou týdně na telefonickou objednávku docházet a byly krásné a spokojené, jak uvedl místní starosta. I když je tohle poněkud netypický příklad obecního gender budgetingu, nelze mu upřít vstřícnost k ženské části populace, když už  je v obci fotbalové hřiště jako z pohádky a místnímu klubu se pravidelně přispívá.  

Zastánci pravicových idejí  říkají: Zrušme VŠECHNY příspěvky! Na kulturu, sport, knihovnu, dětské hřiště... Snižme ještě více daně, které nebudou tak vysoké potřeba, když si každý bude moci tržně zaplatit  to, co uzná za vhodné.
Zastánci levicových idejí říkají: Vyberme co nejvíce veřejných prostředků a  skupina nejpovolanějších rozhodne, co vás baví a zajímá a na co se peníze přerozdělí.
Realita je někde mezi, zrovna tak jako rozložení politických sil. 

Co s tím právě teď a tady? Odmítnout příspěvky jako takové nebo se je pokusit získat  (tedy získat své daně zpět) na věci, co nás zajímají, formou prosazení nějakého projektu? 

Každý konec roku naši poslanci „porcují medvěda“ a nemalá část těchto finančních prostředků směřuje k často se opakujícím investicím :  úprava fotbalového hřiště v obci AZ, výstavba šaten u fotbalového hřiště XP, vybudování sociálního zázemí fotbalového hřiště ve městě YS, ..... 

Fotbalová hřiště jsou většinou obecní a byla vybudována částečně z prostředků obce, města, s přispěním kraje, státu, fondů a částečně s přispěním místních fandů a sponzorů. Poměr mezi těmito dvěma toky peněz – veřejným a soukromým, kolísá dle místní situace a schopností zúčastněných. 

Fotbal je jedním z našich národních sportů a tak většině přijde samozřejmé, že se „musí“ podporovat.
A co lidé, kteří  mají jiné záliby? 
Ti si své koníčky a sport  musí platit sami.
Jak k tomu přijde pan Dvořáček, který chodí na ryby a za mnohem větší vzrušení považuje, když se pohne splávek a  zabere  mu candát, než když Rosický vsítí míč do branky soupeře?
Proč se přispívá na fotbalovou šatnu klubu FC Kotěhůlky a panu Dvořáčkovi na udici ne? 

A jak se stane takový sport sportem veřejně podporovaným?
Mnoho lidí křičí : My to chceme!
Chceme národní fotbalový stadion!
Křičí sportovci, křičí fandové, křičí funkcionáři, podnikatelé, kteří z toho mají džob,....
A všichni tito vyjmenovaní ví, CO chtějí. 

Proč nejsou podporovány ženské aktivity?
Protože ženy málo křičí, málo se prosazují. Nejsou zastoupeny ve veřejné sféře, kde by jejich hlas byl více slyšet a měl větší váhu než když sedí s kámoškami u kafe.
Pokud ženy chtějí něco změnit, měly by se zajímat o veřejnou sféru, sepsat vše na papír a vypravit se na obecní úřad, magistrát, kraj, ministerstvo a znovu a znovu se ptát, když se jim nelíbí to či ono. Shromáždit kolem sebe skupinu, která chce prosadit  společné zájmy.  Vybrat si politickou stranu, která je jejich smýšlení nejbližší, nebát se zveřejnit své nápady a nápady svého ženského okolí, zapojit se do rozhodování a také přijmout za svá rozhodnutí odpovědnost.
Pokud  budou ženy říkat: „Já na to nemám čas, já nejsem loktařka, já se mezi ty chlapy bojím, co by na to řekl můj starej, politika je stejně špína, ať je tam kdo je tam....“ pak ať si brečí doma do krupicové kaše a nadávají na poměry.

Nikdo, než člověk sám, svou situaci nemůže změnit. Čekání na to, že přijde NĚKDO, kdo nám způsobí ráj na zemi a vyřeší za nás nedostatek mateřských školek, zeleně, pracovních míst na poloviční úvazek, vymáhání alimentů apod..... je iluze.