Vzpomínka na 17. listopad aneb jak to tenkrát bylo na maloměstě

Dva měsíce před 17.listopadem 1989 jsem nastoupila po škole jako samostatná projektantka do agrárního podniku, který mi poslední léta studia vyplácel stipendium. Čas PŘED sametovým listopadem se nudně vlekl. V pondělí se nikdy nepracovalo. To měl šéf VUML (pro neznalé : Vysoké učení marxismu – leninismu) a celá projekce  hrála  v zasedačce monopoly.

V ostatní pracovní dny byla čistá produktivita práce asi 3 hodiny, zbytek, jak mi neuniklo, věnovala většina kolegů melouchům, pochůzkám po kuliších (černí zákazníci) nebo jiné záslužné či kratochvilné činnosti.
Brzy jsem se aklimatizovala také, dokonce jsem zvládla při práci i autoškolu. Můj plat přesto nebyl na tu dobu zanedbatelný  - ke třem tisícům a to byly v době, kdy byl nájem bytu 2+1 i se službami 500,- Kčs a rohlík za třicetník, slušné peníze. 

Když TO přišlo, vyrazili jsme spolu s většinou mladších kolegů zvonit na náměstí, našli se ale i tací (cca polovina), kteří zapřeli své klíče a zapřeli se i do dveří.
Dotazy typu: „ Co se vám nelíbí? A Proč blbnete? nebyly ojedinělé.

Ač skoro nejmladší, první osobní statečnost jsem prokázala následující týden, když přišli soudruzi z ROH vybírat dobrovolný příspěvek na posílení socialistických vazeb v jisté spřátelené rozvojové zemi.
50,- Kčs jsem odmítla zaplatit s odůvodněním, že se přece jedná o příspěvek dobrovolný a socialismus už podporovat nechci.
Byla jsem z našeho šestnáctičlenného kolektivu jediná.
Ostatní zaplatili. Ze strachu, ze setrvačnosti, z blbosti nebo možná také ještě z přesvědčení.

Je to maličkost, ale co to vypovídá? 

Možná jsme se zbavili melouchů, zvýšili produktivitu práce, mnoho z nás pracuje sama na sebe, ale nezbavili jsme se i ve svobodné společnosti strachu. Strachu vzít život do vlastních rukou, využít příležitostí i nést následky svých rozhodnutí.
Když vidím dnešní absolventy, kolik mají možností a nemusí se bát vystrčit hlavu z otevřené klece, jako my tenkrát, občas mě mrzí, že jsem neměla víc odvahy pokoušet osud a sbírám ji doposud.