… veřejně sdílená klidná místa přestávají být klidnými

Aneb o momentech, když se okouzlující komorní záležitost stane frekventovanou dálnicí s části návštěvníků a instagramových lovců bez „kinderstube“.

Na zdi v jedné skupině na FB zářila obdivná pochvala starého kamenného můstku, skrytého v lesním porostu kolem potůčku, s doprovodnými fotografiemi. U ní stál text:

V první chvíli mne otrávila taková ta rozjuchaná, vyzývavá forma sdělení v kontrastu s atmosférou místa. A ve chvíli druhé jsem si posteskla, že ona expresivní výzva přiláká na ono inzerované klidné místo bez davů, právě ty davy. V diskuzi pod příspěvkem čtenáři potvrdili, že už tam takový klid není.
Připsala jsem svůj dojem, pod kterým se objevil komentář, který patří k těm, na které nemá smysl reagovat, protože diskutérovo vnímání světa se s tím mým nepotkává a je zbytečné dále plýtvat slovy.

Krásná místa u nás i ve světě se stále častěji potýkají s „overturismem“, zkrátka čeho je moc, toho je příliš. Dřívější pobídky z hlediska turistického ruchu nahrazují omezení. Vše je o míře.

Osobně dávám přednost tzv. „nevycouranosti“, zkrátka mnou objevená krásná a klidná místa sděluji osobně jen některým a blízkým lidem.
Vždy mne zamrzí, když navštívím po letech nějakou kouzelnou lokalitu, která je overturisty zdecimovaná, nejen odpadky kolem lesních cest. Stačí, aby místo objevil nějaký influencer s patřičným dosahem a všichni si tam chtějí pořídit selfíčko. Neváhají při tom zdupat pole, zaklesnout a zamknout na kdeco kovového zámeček, odhodit plechovky a petky jak jim vypadnou z pracek, nezahrabat počůrané kapesníčky …

Sdílet klidná, skrytá zákoutí masově stylem: Hejhulááá, čumte!, na všech možných obřích skupinách a fórech, se mi příčí.

A tak si často zasdílím pár svých snímků bez i popisu …