To je ale hnus!

Baví mě pozorovat, jak jsou stejné věci pro někoho krásné a pro jiného odpudivé, a neplatí to zdaleka jen o věcech …

„To je hnusný! To bych odvezla na skládku! Co s tím jinak? Takový starý krámy měla babička. Dneska je spousta moderních skříněk!“
„To je krása! Takovou mívala babička. Poctivé dřevo a kvalitní práce. Po opravě bude perfektní. A není to náhodou sběratelský kousek od návrháře XY?“

Dva různé komentáře, dva různé pohledy z mnoha, pod nabídkou ve facebookové skupině Poklady z půdy.
Mnoho lidí vyklízí pozůstalosti, nebo zakoupené staré nemovitosti a v lepším případě, před vyvezením na skládku, nabídnou starý nábytek alespoň za odvoz. Mnoho takto zachráněných, opravených kousků se dnes stává vyhledávaným artiklem. Někdo nechce čekat, vůbec se tím zabývat a tak se řada věcí nenávratně zničí. Ale to je koloběh života.

Tak, jako je zbytečné přesvědčovat někoho o skutečné, či domnělé ceně předmětu, je marné přesvědčovat ostatní o svém světonázoru a vykřikovat, jak je možné, že smýšlí tak a ne jinak.

Jsem staromilec, kterého potěší hezky zrekonstruované předměty a objekty, které stále slouží, nebo plní vzdělávací muzeální funkci. Když na mne v týdnu vyskočila reklama na Den architektury, využila jsem nabídku a zlákala mne návštěva atelieru Zdenky Braunerové v Roztokách u Prahy, nejen proto, že jsem v těchto končinách ještě nebyla.

A tak dost slov a pár snímků z místa a okolí s poděkováním průvodkyním ze Středočeského muzea v Roztokách za báječný výklad i procházku, kudy malířka chodila za svou inspirací.

Všechny fotografie jsou mé.

... místo ovocného sadu směrem k řece, je dnes protipovodňový násep, za kearým se skrývá čistička. vykukuje jen zámecká věžička.

... místo malířky potkáme u vody jinou kratochvíli.

... a na závěr kávička s mrkvovým dortem