Restaurant "U spálené huby"

„Dali bychom si něco rychlého k jídlu, prosím,“ oslovili jsme obsluhujícího a dodali, že nám tato restaurace byla doporučena samotným panem starostou, se kterým máme za půl hodiny na radnici jednání, a proto pospícháme.

Bodrý muž se žoviálně usmál a utrousil něco v tom smyslu, že starosta někdy chválu přehání a nabídl nám dvě polévky – buď cibulačku, nebo česnečku, a hotovku. Vzhledem k následující schůzce nepřipadala česnečka v úvahu, dali jsme tedy přednost cibulačce a váhali ještě nad hotovým jídlem.

„A jakou máte tu hotovku?“
Už způsob odpovědi:
„Máme ji napsanou na ceduli před vchodem, jsou to těstoviny aglio olio,“ jsem začala tušit, že doporučení na dobrou a rychlou restauraci má své trhliny.
Na ceduli před vchodem jsem si sice všimla rozmazaného nápisu, ale podivení pana vrchního nad naší slepotou mne poněkud rozladilo. Jako dámy ve slavnostních šatech, sáčku a sukni, podpatcích, pán v obleku s kravatou, jsme na nedůvtipné trhany nevypadali.
„A budou ty těstoviny hned?“ mapovali jsme situaci, abychom ušetřili každou minutu.
„No je to sice hotovka, ale to víte, chvíli to přece jen bude trvat.“
„Tak my si dáme jen tu cibulačku,“ bylo rozhodnuto.
Po patnácti minutách čekání a po tom, co si vedle ke stolu, v téměř prázdné restauraci, sedly dvě ženy, které přišly až po nás a dostaly těstoviny už před pěti minutami, jsme začali být nervózní. Ve chvíli, kdy jsme zvažovali útěk, donesl číšník polévky, ze kterých se mocně kouřilo. Váhala jsem do svého šálku ponořit i lžíci, aby se mi hned neroztavila.
„Mohl byste nám prosím donést ještě chléb?“
„Chleba nevedeme.“

Protože náš hlad byl silnější než chuť něco peprného říct, pustili jsme se s jedním okem na hodinkách do jídla. Přes mocné foukání jsme si všichni spálili ústa a jazyky, protože jsme nechtěli přijít pozdě.
Doklopýtali jsme přes rozkopanou silnici před restaurací k autu a schůzku stihli pár minut po dvanácté.
Ráda navštěvuji jiné kraje a poznávám jiné mravy, ale obávám se, že v této situaci nejsem schopna místní zvyky docenit.
Kdyby to někoho zajímalo, tak ta restaurace se jmenuje Sherwood a nachází se v malebném Stříbře. Neoloupí vás tam, je z ní dokonce krásný výhled do krajiny, ale já ji už jinak neřeknu než „U spálené huby“ a už mě tam nikdy neuvidí.