Pravici budu volit, až budu mít prachy...

pravil silák šlapající na stepperu v posilovně slečně, co ladně šlapala vedle něj.

Šlapala jsem o kousek dál, hudební klipy, běžící nonstop na všech obrazovkách v kardiozóně, nehrály tak hlasitě, aby mi přehlušily zajímavý autentický poslech, hodný sociologického průzkumu.

 „To je přece jasný,“ pokračoval sportovec. „Každej volí tak, jak mu to vyhovuje. Jako nezaměstnanej přece nebudu volit pravičáky, to bych padlej na hlavu. Je nespravedlivý, aby ti, co nemají práci, byli moc chudý. Jen ať ty bohatý pěkně zdaní! Jen ať se ti co maj, rozdělí!
A dokonce jsem někde četl názor, že by měli mít volební právo jen plátci daní. To je ale sprostý! “

„No a nevadilo by ti, kdybys byl vědec a udělal velkej objev, nebo bys zbohatl na nějakém nápadu a musel všechno zdanit tak, že bys měl stejně jako někdo, kdo není tak šikovný?“ špitla opatrně slečna.

„To by byla jiná, to bych ty pravičáky volil, přece si nenechám sebrat co jsem vydělal vlastní hlavou nebo rukama. To by bylo sprostý!“

 Dál jsem neposlouchala, měla jsem odšlapánu svou půlhodinu a šla se potýrat na snožovací a roznožovací stroj. Nicméně jsem byla z vyslechnutého názoru poněkud zmatena. Obávám se, že s takovým názorem se zbohatnout nedá, ba co víc, pokud zvítězí s takovým názorem většina, může se stát, že nezbohatne materiálně už nikdo, vyjma prebend členů a příznivců stranického sekretariátu, přerozdělovačů, apod...
O duševním bohatství nemluvě.