Pohádka o pačesovníku

Žil, byl jeden člověk, říkejme mu třeba Matěj. Jednou takhle brouzdal na netu, když mu z jednoho okna vyskočila otravná reklama. Chtěl ji jako vždy rychle zavřít, ale než našel rafinovaně umístěný křížek, zaujal ho nápis:

Chcete víc štěstí? Vsaďte si naši loterii! Hlavní cena je výlet k pačesovníku.
Ta nabídka mu přišla tak neuvěřitelná, ale tak vyzývavá, že si hned elektronicky vsadil.
„Pačesovník, to zní jako frňákovník,“ přemítal a dumal nad tím, jakou může mít asi kouzelnou moc.
Myšlenka na možný výlet byla tak silná, že nemohl spát a dočkat se slosování. I přes to, že si to přál, byl výhrou zaskočen.
V určený čas se pak dostavil na smluvené místo, kde ho přivítal seriózní starší muž v dlouhém tmavém kabátě, který se představil jako průvodce společnosti Štěstí. Naložil Matěje do auta s šoférem a vydali se z centra města.
„Musím si pamatovat cestu,“ blesklo Matějovi hlavou, ale než se stihl zorientovat, odbočil řidič v tunelu Blanka výjezdem, který neznal a který vedl na širou pláň, bez domů i stromů, jako by se ocitli v jiném světě. Dlouho jeli do kopce, až se krajina zvlnila a za horizontem se objevilo údolí s potokem, lemované vzdouvající se horou, kde na jejím úpatí stál prazvláštní velký strom. Stál tam sám a místo listí vyrůstaly z jeho větví dlouhé neupravené vlasy, které místy padaly až na zem. Vystoupili a vydali se po prašné cestě blíž. Jak tak přicházeli ke stromu, všiml si Matěj mnoha postav, které se tam pohybovaly. Některé postávaly nebo posedávaly v hloučcích, jiné meditovaly v ústraní, další chodily kolem dokola.
„To jsou naše Fortuny,“ předešel průvodce Matějově otázce. „A ty co chodí stále dokola, patří k těm, o nichž se ne zcela právem říká – Chodí štěstí dokola, občas padne na vola.“
Po Matějově poněkud vztahovačném pohledu pokračoval: „Jen žertuji. Vítejte u pačesovníku, milý výherče. Abych vám ještě objasnil vaši výhru. Nevyhrála vaše čísla ale vaše touha. Náš losovací systém je telepaticky přímo napojen na pačesovník, který pozná, s jakou touhou byl který los vsazen, a ta vaše byla nejsilnější. Proto tu jste. A jistě víte, proč se říká chytit štěstí za pačesy. Tak neleňte a vybírejte. Protože každý člověk považuje za štěstí různé věci, máme tu spoustu Fortun - bohyň štěstí všech myslitelných lidských přání. Ale dejte si pozor, Fortuny mají vlasy sčesané dopředu tak, že jim na šíji žádné nezbývají. Pokud se pro nějakou rozhodnete, musíte ji za ně chytit zepředu, jakmile se k vám otočí, nebo vás mine, už ji nechytíte. Nejvíce Fortun na světě se schází právě zde, u stromu, který jim dává sílu a prospívá růstu vlasů, jinak chodí po celé širé zemi samy a mnoho lidí je vůbec nepotká. Některé se tu i léčí, protože se staly případy, že je někdo chytil za vlasy tak silně, až jim je vytrhl. Proto platí i v tomto případě, že i chytat se musí umět s mírou.
„Takového štěstí!“ vydechl Matěj a pozoroval ty luzné bytosti, jak posedávají pod stromem, chodí, tančí, navzájem si češou jiskřivé vlasy …
Procházel se mezi nimi a stále nemohl věřit tomu, že se ocitl právě zde. Vtom mu projel tělem elektrizující záblesk. Před ním stála Fortuna, které vůbec neviděl do tváře. Zapletl prsty do jejích voňavých vlasů a cítil nádhernou blaženost, takovou jakou člověk cítí, když je opravdu šťastný. Stav, kdy ho nic netíží, není se čeho bát, nic a nikdo ho neomezuje, tudíž může dělat cokoli, co chce a nemusí si dělat hlavu s následky svého jednání, ať už je jakkoli společensky nepřijatelné. 
Laskal a mnul ty vlasy, až se mu začaly pomalu vysmýkat a v tom uslyšel průvodcův hlas: „Na co čekáte?“
V tu chvíli ucítil Matěj podivnou křeč, strach a pochybnost. „Co když je to vše jen chiméra! Neznám důkladně tohle štěstí! Lze vůbec takové štěstí potkat jen tak? Bez dřiny a úsilí? Není to jen faleš a klam?“
„Já nemůžu,“ odpověděl průvodci.
„Proč?“
„Co když pro očarování ztratím štěstí, které už mám?! Mám šťastný, spořádaný a vyrovnaný život!“
„A proč jste tedy teď tady?“
„Protože jsem chtěl žít jinak.“
„Chcete mít spokojený počestný život nebo chcete být šťastný?“
Matěj se na něj překvapeně podíval: „Ale to se přece nevylučuje!“
„Někdy ne, ale kdyby to tak ve vašem případě bylo, nejste tady.“

Zatímco diskutovali, Fortuna se Matějovi zcela vysmekla a ztratila se mezi ostatními.
„Právě jste ji minul,“ okomentoval to bez hnutí brvou průvodce. „Čas se nachýlil, pojedeme.“
A jak to tak bývá, ve chvíli, kdy Matěj uviděl poslední záblesk mizející siluety pohazující rozcuchanou kšticí, postihla ho náhlá horkokrevnost. Rozběhl se za ní, aby ji zezadu chytil, ale prsty mu jen sklouzly po hladkém holém krku a postava kráčela vzpřímeně dál.
„Váš výlet je u konce, pojďte, mrzí mě to,“ doprovodil průvodce Matěje zpátky k vozu.
Jak se do tajuplných končin dostali, tak se i vrátili. Ačkoliv se Matěj snažil cestu mapovat, jakmile vjeli do tunelu, vůbec nepostřehl kterým vjezdem, a než se nadál, průvodce ho vysadil na známé liduprázdné ulici. Podíval se do mobilu a s hrůzou zjistil, že neuběhly tři hodiny, jak se mu celá cesta tak nějak jevila, když byl bez signálu, ale tři dny. Z tří tuctů nepřijatých hovorů byla polovina od manželky, čtvrtina z práce, čtyři z telemarketingu, tři od policie, dva z nemocnice a jeden ze záchranné stanice živočichů.
„Jak to doma vysvětlím?“ honilo se mu hlavou a to ještě netušil, že pár z těch jiskřivých vlasů, které držel v ruce a laskal se s nimi, se mu zezadu zachytilo na svetru a několik dalších vpletlo do reliéfu podrážek.