… od zatmění po „zatmění“

Aneb jak určité jevy u některých lidí bystří, rozjasňují a rozvíjejí radostnou mysl a u jiných ji zatemňují.

Nedalo a nám to a na pozorování letošního zatmění slunce jsme se 12. srpna vypravili za Prahu na příhodně otevřené vyvýšené místo s výhledem na západ na návrší za hřbitovem u Všestar. Na příhodných plochách u vjezdů na pole již parkovaly skupiny aut, ale nikoliv překotně a nacpaně, že se dalo vybrat a pohodlně vedle nich zaparkovat.

Ačkoliv jsme nesehnali speciální brýle, zvolila jsem samovýrobu a vyrobila je čtvrtky dle návodu, kde jsem do okýnek pro oči vystřihla folii ze staré diskety. Pravda, některé články před touto metodou varovaly, ale pro jistotu jsem brýlí vyrobila víc, takže se vrstvy daly ještě znásobit, což se ukázalo jako velmi užitečné.

Na strništi byly celé rodiny pozorujících s různými pomůckami, od brýlí po svářecí skla, před dvěma zaparkovanými dodávkami vedle nás měli nějací profíci speciální dalekohledy na stativu.

Přijeli jsme brzy a tak měsíc zastiňoval slunce jen srpečkem. Přes folie bylo tmavě červené a úchvatné. Protože nás nebavilo stát na jednom místě a začalo se ochládat, posadili jsme se na chvíli do auta, abychom se pohodlně napili. Když jsem otočila hlavu ze sedadla spolujezdce směrem ke slunci, všimla jsem se, že skrz ty dva malé transportéry s tmavými zadními skly, je výjev parádně odfiltrovaný a lze jej pozorovat v podstatě jako v kině, aniž by člověk vystoupil. Delší dobu jsme se takto kochali a usmívali, až to bylo posádce vedlejšího osobáku, která si půjčovala sklo divné, a přišli se k nám podívat blíž. Prozradila jsem jim, proč nemusíme vystupovat a jak krásně můžeme zatmění pozorovat. A že je to báječná náhoda, že se ty dva mikrobusy postavily, tak jak se postavily a v tom správném úhlu.
V tu chvíli už měsíc odplouval po své nebeské kružbě a zapadající slunce už z poloviny opět vykukovalo. Rozhodovali jsme se, že už jsme viděli dost a pomalu pojedeme, když se od skupiny s dalekohledem oddělila jakási kulhající postava, dobelhala se k přední dodávce, otevřela ji a s křečovitým pohledem na nás zatáhla vnitřní záclonky v zadní části vozu a vrátila se zpět na pole.

„A máte po ptákách“, myslel si nejspíš onen člověk, který patrně zaslechl naše vychvalování náhodného autofiltru. Jiný smysl jeho počinu mne nenapadl.
Rozesmáli jsme se.

Čím jsem starší, tím víc mě pobaví snaha některých jedinců „utřít“ dle nich patrně nezasloužené potěšení někoho jiného ve snaze způsobit si nad tímto činem vlastní radost.
Ono to totiž nefunguje. Zvlášť když se zasmějete.

Byl to velmi pěkný večer a ještě s divadelním bonusem.
(O fotografie jsem se nepokoušela (v perexu je z Pixabay), užívám si léto tak nějak off-line, vstřebávám zážitky chvíli bez sdílení a je to fajn.)