O světluškách, lidech a broucích v krabičce

Když mi bylo asi sedm let, vraceli jsme se jednou v létě s rodiči,  babičkou a jejími přáteli z výletu od řeky. Zdrželi jsme se a tak nás v lese zastihla tma. Cestu jsme pořádně neznali, ale psík hostitelů, kteří měli u řeky chatu, nás neomylně vedl lesní pěšinou. Do jeho chundelaté srsti si posedaly ve velkém počtu světlušky a tak před námi zářil jako lucerna.

Světlušek bylo všude kolem tolik, že už nikdy více jsem podobné množství pohromadě neviděla.
Chtěla jsem si jich pár nasbírat, aby mi svítily i doma, ale rodiče to nedovolili. Že jsou to živá zvířátka a mohla bych jim ublížit.

Jenže dítě tolik nevnímá, co to ublížení je a tak se mi na následujícím letním táboře podařilo při noční hře pás světlušek chytit a zavřít je do krabičky od zápalek.
Jaké bylo ráno mé překvapení, když jsem v krabičce uviděla za denního světla jen pár ošklivých brouků.
Vyklepala jsem je zpět do přírody a cítila jsem se ve své dětské duši smutná a oklamaná.
Proto, že jsem si představovala něco, co nebyla pravda.
Pravda je, že jakmile jsem broučky pustila na svobodu a utřela slzičku, bylo mi zase fajn.

Nejhorší pocit by byl ten, když jsem ještě držela brouky v zajetí a říkala si, že to nemůže být pravda, že zkrásní a zasvítí.
To trvalo jen pár okamžiků, ale v životě lidí jsou jiné okamžiky, kdy jsou schopni si ty své imaginární brouky schovávat a doufat v nemožné.

Je až neuvěřitelné, jak dlouho jsou někteří schopni držet své brouky v krabičce, tak jako hloupé, života neschopné myšlenky.
Každému to trvá jinou dobu, ale nakonec to přijde.

Pryč s brouky! Hlavně těmi v hlavě !!! 
Když dnes světlušky sem tam v noci v lese uvidím, a to se rovná malému zázraku, usměji se své dětské pošetilosti a vzpomenu si na kouzelnou cestu lesem s pudlíkem. A mám radost z přítomné chvíle.
Navíc světušky zasvítí,  potěší a na rozdíl od lidí neumějí lhát.

Brouci jsou v trávě a hlava čistá.
Sláva!
Je zvláštní, že takové okamžiky přicházejí z ničeho nic. 

A den, a večer zvlášť, je úžasný i když je venku mráz, chumelí a leze na mně chřipka. 
Jen doufám, že se po právě zkombinovaných neskutečných chuťových kombinacích, které jsem právě spořádala, budu i zítra cítit stejně příjemně jako teď. A to tak, že o tom stálo napsat pár řádků pro sebe a pár přátel a známých na mém soukromém blogu....