O prostopášné pratetě a pestrém světě

aneb retroblog o tom, co vše je možné odhalit při vyřizování pozůstalosti a ještě o něčem jiném

Když vyplouval Titanik, bylo mé pratetě Anně 13 let. Tedy termín prateta je poněkud zavádějící, protože přesně podle stromu života naší rodiny byla Anna, vzdálená příbuzná z tatínkovy strany, neteří švagrové mého pradědečka.

Říkali jsme jí teto, tak jako se říká všem milým ženským osobám, které mají blízko k vašim rodičům a které se kolem vás v dětském věku pohybují.
Bylo mi 15 let, když teta zemřela. Jezdívali jsme k ní pravidelně o víkendu na návštěvu a já milovala její návštěvní rituál. Přiváželi jsme jí kávu, čaj, bonboniéry, v zavařovacích lahvích hotové jídlo – maso se šťávou, abychom jí věnovali něco praktického a ulehčili ve vysokém věku živobytí. Uvařila nám kávu, naservírovala bábovku a vyprávěla o životě. Vyprávěla o starých časech, dlouho a krásně, a když jsme se už chtěli zvednout, nabídla nám ještě čaj a protáhla odchod o hodinu. Tak to bylo co pamatuji.
Bydlela ve vilce zařízené hezkým prvorepublikovým nábytkem (v obýváku byl krásný kulatý stůl s polstrovanými koženými židlemi), ale vítala nás pouze v kuchyni a do ostatních místností nás postupem času nepouštěla.
Ono nepouštění mimo kuchyň jsme pochopili až když teta navždy opustila tento svět. S její pozůstalostí se nám otevřel svět zcela jiný, nebo přesněji řečeno svět dalšího rozměru, než jaký jsme znali z jejího vyprávění.
Jako první nás šokovalo, že jsme v nóbl obývacím pokoji nalezli desítky plných zavařovacích lahví, které jsme jí vozili k obědu a večeři. Všechny měly štítek a popis od koho věc dostala a kdy ji dostala. To samé bylo na sáčcích a plechovkách od kávy. Nespotřebovaných pochutin byly plné skříně, plný stůl, plné police. Mezi tím byly uschovány pytle staniolových kuliček z obalů od bonbónů, plné šuplíky vypálených sirek, pečlivě naskládaných zpět v krabičkách, použité a vymyté pytlíky od mléka, vyprané a poskládané děravé punčochy,.... ale i takové skvosty jako prvorepubliková garderóba, perziánový  kožich, róby, klobouky – bohužel všechny skrz naskrz prožrané moly.
Rodiče pak potěšily věci starožitné, porcelán, mince, akcie Panamského průplavu a jiné milé drobnosti, které domácí škůdci ponechaly bez povšimnutí a které následným prodejem na sběratelské burze příjemně přispěly do rozpočtu naší rodiny.
Raritou byl nález konzervy rajčatového protlaku ze zásob UNRRA, které sebou přivezli při osvobozování pohraničí američtí vojáci. Ze zvědavosti jsme ji otevřeli a lízli si. Válečná kvalita nás ohromila - byla jako čerstvá, ale její konzumaci jsme dále neriskovali. Ještě větší překvapení nás čekalo na půdě ve velké staré dřevěné cestovní truhle. Byla plná zavařenin. Nejstarším exponátem byla zavařovačka se štítkem: švestková povidla 1937. Místo povidel zbyl v široké láhvi jen úzký hutný černý sloupec uprostřed. Tuto pochoutku jsme už chuťově nezkoumali a já si dnes vyčítám, že jsme ji neschovali. Právě jsem se totiž dočetla, že na festivalu česneku budou hodnotit staré marmelády. Naše povidla by jistojistě zvítězila.

Říkala jsem si, že je smutné, že teta zemřela bezdětná, přežila svého druha a její život v té záplavě nesnězených pokladů, sirek a bonbónů (dokonce zaúčtovaných v účetních knihách), ve vilce v malém pohraničním městě, mi přišel šedý a prázdný. Ale jen do chvíle, kdy mi tatínek, o pár let později, odtajnil některé tetiny fotografie a korespondenci.

Nikdy bych neřekla, že se v té stařence s kulatým dobráckým obličejem skrývalo tolik pestrého života a vášně. Celý život se stěhovala, na jednom konci republiky jeden dům prodala a na druhém koupila, práce ji těšila, muži ji milovali, Vlasta Burian jí skládal milostné poklony... Na jedné z nalezených fotografií byla vyfocena tak jak ji pánbu stvořil, jen punčochách s podvazky a se svým přítelem v celé jeho mužné zbroji.
Až dokonce života se navštěvovala s přáteli, ovšem vodila si je, na své poslední adrese, pak již jen do té kuchyně.

Nejvíc mě mrzelo to, že si teta nepochutnala na dobrotách a nechala je zkazit, i když – když to vezmu kolem a kolem, pokud byla o chlebu a vodě a větší radost jí udělala archivace se štítkem, byla to její volba.
Z pozůstalosti jsem pro sebe zachránila dvě věci - župánek z pravého čínského hedvábí, který jsem si vytrucovala před jeho zahozením do popelnice (černý s velkými růžovými květy a šerpou). Dírky od molů jsem zašila (ztratily se mezi pestrými květy) a byla jsem na pak na koleji největší frajerka, i když jsem v župánku kráčela s hrncem špaget do společné kuchyňky na patře. 
Druhou věcí je svázaný - celý ročník 1927 časopisu Pestrý týden. Zábavného týdeníku s mnoha zajímavými informacemi a reklamami.

A proč vlastně vznikl tento článek, který se mi nechtěně tak trochu protáhl?
Abych vám mohla ukázat pár roztomilých výstřižků z období dvacátých let minulého století. Z chatrného svazku znovuobjeveného ve skrýši při úklidu svého atelieru.
A tak se pokochejte, tak jako já, pestrým světem, jakým byl v době vydávání Pestrého týdne roku 1927.