… o pocitu reklamního ignoranta

Když už i do mého mobilu a sítí dorazil fenomén nepřeskočitelných reklamních přestávek, mělo a má to na mne zcela opačný účinek.

Existují analýzy a vychytané marketingové průzkumy, které ví, jak konzument na reklamy reaguje, a podle toho cílí a honí nebožáky tak, že před nimi není úniku, a v konečné fázi sáhne kupující po tom, co mu bylo vnuknuto.

Snažím se na webu vždy odklikávat minimum souhlasů a mazat historii prohlížení, i když je to otrava, ale poskytovatelé sítí vymýšlejí samé sofistikované metody, jak se z jejich spárů nedostat. A tak volba vídat méně personalizované reklamy vyvolává na mých sklech pravidelnou hlášku.

Tvrdí se, že jsme schopni si svůj mozek naprogramovat, že využíváme jen minimum přírodního hardwaru našich birobotických výplní dutiny lebeční.

Právě reklamy mají ten dar mé vnímání regulovat, i když asi jinak, než je zadavateli zamýšleno.
Kdykoliv na mne vyskočí jakýkoliv druh reklamního okénka, vypínám. Tedy ne přístroj, ale mysl, vizuální vjem. Jako když je na Google Earth zamlžené nějaké konkrétní místo kvůli GDPR. Tato schopnost mne naplňuje nadšením, které kalí jen momenty, kdy občas vypínám i v situacích, kdy bych měla vnímat realitu. Ovšem, když někdo žvaní, je to také báječná dovednost.

Když běží reklamní blok v televizi, je vypnutí spojeno i s vyloučením sluchovým, doplněné o skok po ovladači. Takže opět pohybový bonus spojený i se svačinovou nebo toaletní přestávkou.

Ve chvílích, kdy nějaký produkt hledám, jsem pak reklamně nepolíbena příjemně překvapena, co vše existuje.

Předpokládám, že jsem v menšině takto reagujících, ale vždy mne pobaví nové a nové reklamní kejkle, které chtějí zasáhnout a vyždímat maximální množství populace. Obrana „nedat se“ je pak udržováním čisté mysli ve střehu a potřebném tréninku před zakrněním. Je fajn to tak brát …