O jednonohém hodináři a ještě něčem jiném ...

„Ty hodinky už tu byly! Že jo?“ zeptal se mě hodinář ve své v pravdě retro provozovně. „Moc hezký, ty si pamatuju,“ pokračoval.

Ráda do tohoto starého hodinářství chodím. Nyní, co pracuji daleko, už ne tak často, ale vždy si raději počkám s výměnou baterky v hodinkách na volný všední den, kdy sem mohu zavítat, než abych zašla někam v Praze. Pan hodinář vytáhne sametovou podložku s vystouplými okraji, kam položím hodinky, nebo řetízek k opravě, a většinou si mohu na výměnu počkat na místě. Má paměť nejen na hodinky, ale myslím, že i na tváře.

Ze dvou hodinářů, kteří tuším pracovali ještě ve státním podniku Klenoty na hlavní třídě (než se přestěhovali do malého v jiné ulici), zůstal už jen jeden. Jeho kolega před pár lety zemřel. Byl to vždy usměvavý pán, který chodil o berlích, protože měl jednu nohu amputovanou. Po jeho skonu byly dlouho u výlohy hodinářství svíčky a květiny, protože byl místní známou oblíbenou postavou. Neznala jsem ho jménem, přesto i mně se při té smutné zprávě rozslzely oči.

O to víc si přeji, aby jeho kolega na tom místě setrval co nejdéle, aby byl majitel domu k tomu omšelému krámku přívětivý a aby každý zákazník odtud odcházel s hezkým pocitem z lidského, osobního přístupu a spokojeností s profesionální službou.

Než hodinář úkon provede, rozhlížím se malé místnosti s pár vitrínami a nástěnnými hodinami, s kocoury po nutných stavebních opravách a prázdnými místy po sem tam prodaných hodinách. Přesto, že to není designový obchod, má plno svých stálých zákazníků.
Při těkání očima kolem si vzpomínám na italský film „Nejvyšší nabídka“ o sběrateli umění, kterého jeho okolí považuje za podivného génia a který se nechá vtáhnout do záhadné hry, ve které hrají roli i hodinové strojky. Vybavuji si scénu s hlavním hrdinou z restaurace Noc a den, plné ozubených koleček (mimochodem se natáčela v Praze v místech, kde je dnes vyhlášená zážitková restaurace). Ráda se na ten film znovu podívám a také doporučuji mým čtenářům. Stojí za to. Podprahově, druhoplánově, jak se mi to líbí …

Také si přeji, aby i v dnešní odosobněné době existovaly provozovny, obchůdky, služby s „živým člověkem“, který zná okruh svých zákazníků a tak nějak vám bezelstně rozsvítí den …
Ubývá jich a byla by škoda, kdyby se vytratily z našich životů úplně, stejně tak jako náramkové hodinky, které ukazují jen čas bez dalších moderních funkcí.

Pixabay