O honění zajíců, změti lákavých barevných obrázků a lásce k hezkému všednímu dni …

... aneb pár slov k textům, které nelze pochválit přímo pod vlastními články níže uvedeného autora … a nejen o nich.

Přečetla jsem si namátkou pár blogů od zdejšího blogera Ondřeje Vejsady, a protože nemá pod svými články otevřenou diskuzi, ráda svým postřehům věnuji vlastní blog.

Jeho články mě potěšily. Obzvlášť, když jsem si přečetla o věcech, které cítím podobně. A ke kterým jsem se musela časem prodrat, protože ono poznání, prozření, není samozřejmé a jednoduché.

Kdysi mi jeden chytrý člověk kladl na srdce, abych nehonila moc zajíců najednou. Byla to rada nad mým článkem, kde jsem načala víc témat a tím se pozornost čtenáře rozmělnila.
A tak bych nechtěla rozebírat větší množství autorových blogů, ale zmínila článek „Proč se dnes lidé bojí obyčejnosti víc než neúspěchu“.

Když se ohlédnu za svými zkušenostmi, dalo mi práci přestat ty zajíce honit nejen v psaném textu, také se přestat honit za různými iluzemi. Barevnými pohyblivými obrázky, všudypřítomně a podprahově útočícími na lidskou psychiku, nutící jedince k běhu v myším kolotoči v domnění, že to je „in“, že se tím udělá dojem, že je to znak úspěchu …

Když jsem odbourala vnější tlaky, nejvíc mě těšily a těší výsledky mé vnitřní fantazie, tvořené sólo nebo se spřízněnými dušemi. Bez enormní snahy na tom něco trhnout. Dělat věci, pro samotnou radost z tohoto konání, nikoliv soustředit pozornost na ZISK, abych si za něj dopřála exkluzivní zážitek na efekt, abych se mohla srovnávat s jinými. Ono možná i to vlastní „obyčejné“ tvoření zanechá v mysli větší spokojenost než honba za „jedinečností, inspirativností, viditelností, značkou, projektem, příběhem hodným obdivu“ jak uvádí O. Vejsada ve svém blogu.

V některém ze svých starých blogů (teď ho nemohu najít) jsem uváděla příběh, který se mi stal, když jsem v jedné zapadlé vísce, kde jsme měli chalupu, navštívila sousedku přes náves. Stará paní měla s manželem malé hospodářství, pár zvířat, záhumenek, … a z jejího vyprávění plynulo, že tam tráví veškerý čas, jen dvakrát do měsíce jede s mužem na nákup do města a jednou byla v Praze. Z té ženy vyzařovala taková radost a pohoda, bez jakékoliv nostalgie, že nezažila něco jiného, nenaplnila „vize“, že tu její energii mám pořád na paměti a vždy, když si na ni vzpomenu, vyvolá mi úsměv na tváři a myšlenku jak je to jednoduché.

A na závěr moje fotohraní … bez honění … v tichu, ve tmě, jen s dvěma polystyrenovými hlavami a měnícím se světýlkem difuzéru.
Když mám o sobě napsat charakteristiku, často píšu: „milovnice krásného všedního dne“.

Foto: Štěpánka Bergerová

Příjemný dnešní nedělní večer i zítřejší pracovní den všem …