O čase dušiček, pietním místě a prababičce na pianině

Památka zesnulých, či jak lidově říkáme Dušičky, je připomenutím těch, kteří nás nadobro opustili. Proto má tento den tak zvláštní atmosféru pro celou řadu lidí. Uvědomujeme si v něm, že ačkoliv je svátkem zemřelých, jsme do něj zahrnuti i my. Nejenom tak, že vzpomínáme na své zesnulé, děkujeme za jejich život a přejeme jim lehké odpočinutí, ale i tím, že víme, že jednou, ať už dřív nebo později, bude druhý listopad i naším svátkem. 

Předci se  po válce často stěhovali a tak máme rodinné hrobky  na poměrně vzdálených místech.
Má prateta nám jako dětem zakazovala zapalovat na hrobech svíčky. Měla utkvělou představu, že tím ve skutečnosti mrtvé rušíme a každý mrtvý, za kterého je svíčka zapálena, pak musí sedět celou noc jen tak v rubáši na hrobě a čekat až svíce zhasne.  

Mám zvláštní vztah ke hřbitovům. Jsou hřbitovy a hřbitůvky, kterými se ráda projdu, ze kterých je cítit péče nejen majitelů hrobů a schránek, ale i hřbitovní správy. Jsou hřbitovy, které působí jako velká zahrada a mám pocit, že se tu živým i zesnulým líbí.

Bohužel město, ve kterém žiji se o své dva hřbitovy stará poněkud macešsky.
Na první pohled vás zarazí celková zanedbanost veřejných prostor a okolí. Zvláštní je systém údržby. Některým místům je věnována pozornost, jinde najdete léty zarostlé vyházené betonové kusy. Většina schránek má svá léta odsloužena. Bývalá kaple – dnešní kolumbárium, je zaplněna prastarými, neopravovanými, téměř prázdnými bloky schránek s rozbitými skly, ústřední socha je obklopena dlouho zvadlými květy, špinavá padající omítka dokresluje celkový pochmurný ráz místa.
Na celém hřbitově není místo – pietní místo, kde by se mohl návštěvník v klidu zastavit, usednout a zavzpomínat. 

I hřbitovy jsou obrazem lidské kultury.
Po několika pohřbech jsem si uvědomila, že po rozloučení s blízkým člověkem, nemají pozůstalí kde setrvat. Vyhnáni z obřadní síně, kam proudí další skupina, nemohou být ještě chvíli blízko ostatků, i když duše už dávno bloudí v nebi. Usednout, postát na nějakém místě, které by mohli navštěvovat v čase mezi zpopelněním a vytvořením schránky či pomníčku. 
Představovala bych si to místo jako částečně zastřešený sloupový prostor, kdekoliv v rozsáhlém hřbitovním areálu, s možností posezení, s výklenky pro dočasné umístění fotografie zesnulého, plochami pro umístění květin a dárků. Místo, které vy sloužilo ke vzpomínce a meditaci pro pozůstalé, utěšeného, vkusného  a udržovaného prostoru.  

Tato představa je pouhou mou iluzí, proto jsme se rozhodli, když nám před časem umřela naše milovaná prababička, nepohřbít jí na těchto neutěšených místech, nebo ji nestěhovat do hrobky za pradědečkem přes půl republiky.
Schovali jsme si ji.
Máme její urnu na pianině. Vedle křesla, ve kterém ráda sedávala.
Je tak pořád s námi.
Bez strachu, že nám hřbitovní zloději rozbijí schránku hřbitovního „paneláku“ a prababičku nedobrovolně rozpráší. 

Možná vám to přijde morbidní, ale zjistila jsem, že nejsme zdaleka sami. Naši přátelé mají schránku s urnami rodičů na zahradě. Na jejich nejoblíbenějším místě.

Pokud někdy budu mít dům se zahradou, přála bych si totéž.