O barvách a veřejných projevech

Umění řečnit bývalo už v antické době považováno za velkou společenskou dovednost. Řečnit se navíc muselo živě, žádný rétor neměl možnost si vystoupení přednatočit a sestříhat. Od těch dob se této dovednosti, obzvlášť ve výchově, nepřikládal takový význam, proto dnes leckomu chybí, jak ve veřejném, tak soukromém životě.

Od malička jsem se bála. Hlavně se verbálně projevit. Od školky jsem před sebou strkala svou držkatější a později vyvinutější kamarádku, aby za mne vyřídila to či ono, prostě aspoň promluvila.
Moje jazyková výbava navíc postrádala správnou výslovnost  r  a  ř  a tak jsem chodila k paní logopedičce a neustále omílala básničky:
Tdubač tdoubí na tdumpetu a Mařenka s Jiřinkou, přikryjí se peřinkou...
Když jsem byla vyvolána, abych přečetla svou slohovou práci před tabulí, potila jsem se, rudla a koktala.
Nezlepšilo se to ani na střední škole a i na fakultě jsem se bála jít poprvé do menzy a zeptat se, kde mají čaj.

Ale protože moudří praví, že se člověk otrká, když se bude schválně vystavovat nepříjemnému, asi tak, jako když se bojíte pavouků. A tak je nejlepší nějakého chytit, nechat ho lézt po ruce a třást se hnusem dokud vás to zkrátka nepřejde.
Já tedy lezla všude tam, kde se něco muselo říct a často jsem mluvila hloupě a doma zpytovala svědomí. A třásla se trémou a klepala, až to přešlo. 

Odborník vám řekne, že lidé stejně poslouchají 5% významu slov, 20% intonace a ze 75% vnímají neverbální projevy.
A když si pustíte televizi a podíváte se na projevy některých politiků, říkáte si, že jejich mediální poradci asi měli zrovna kopřivku. 

Minulý týden mne požádali, abych dnes uvedla zahájení výstavy kolegyně z unie umělců a řekla pár slov k zemřelému bývalému členovi.
Stála jsem uprostřed plného sálu a improvizovala s několika poznámkami na papíře. Nerudla jsem a netřásla se, dívala jsem se na všechny ty lidi a  mluvila co mne napadlo.
Už jsem se nebála.
Napadlo mne, jak je pomíjivé mluvit o člověku, který mezi námi už není, který nemůže říct:
Ty ale kecáš!
V hlavě se mi honilo, jak moc člověk platí za volbu být bohémem a jak je to na druhou stranu krásné. Krásné, ale laiky přeceňované.
Vím o tom své. Pohybuji se mezi umělci 20 let.
A tak jsem zkrátila řeč i formální slova a citovala epitaf, který mne dříve zaujal. Epitaf, který se hodí i pro výběr tak nevyzpytatelného povolání, jako je výtvarník.
Tento nápis je vytesán na hřbitově v Niagara Falls. Stejnojmenného města vedle Niagarských vodopádů.
Na tomto hřbitově je pohřben americko-český kaskadér Karel Souček, který proplul vodopády v roce 1984 uzavřený v sudu. Zahynul o několik let později při nepovedené kaskadérské atrakci v Texasu. 
Na jeho náhrobku stojí:
"Je lepší se o něco v životě pokusit, než žít v šedivém polosvětle a nepoznat vítězství ani porážku." 

Snad jsem vystihla jinými slovy co jsem si jen myslela. Onu barevnost života, pokud se rozhodneme jít nenalinkovanou cestou.