Některé věci uděláš jen jednou ...

aneb o činech a situacích, jejichž důsledky nelze vzít zpět, je nemožné je napravit, a v konečném výsledku je to tak svým způsobem dobře.

„Ocitl jsem se s ní nad propastí, ale naštěstí jsem neudělal ten poslední krok a spadla mi tam jen peněženka“, napsal mi jednou před lety jeden můj čtenář, kterého k dopisování se mnou přivedly mé vztahové články. A bylo to cenné školení, protože se poučil, od dotyčné se odstřihl, a dále mu ta zkušenost ušetřila jiná trápení.

„Nehraju hry“, upozornil mne před lety stroze jeden ctitel, který se mi docela zamlouval, ale já byla ještě nevycválaná na to, abych docenila obsah jeho slov a tak jsem hrála ofuky. „To víš, že jo! Se před tebou neposadím na zadek“, myslela jsem si při tom ofukování se. Pak mne mrzelo, když mě po této zkušenosti zazdil. Ovšem kromě užitečného ponaučení bylo ono „zazdění“ pro mne výhrou. (Dle toho jakým směrem se později odvinul životní příběh dotyčného.)

Když jsem byla atakována někým, kdo si myslel, že je v právu, bez znalosti skutečných věcí, s ostentativním popíráním logiky, matematiky a dalších, nejen exaktních souvislostí, nevěřícně jsem kroutila hlavou a pochopila, jak je jednoduché obrátit věci naruby, nemít soudnost a ubližovat. Zavřela jsem před takovým jednáním dveře a s úlevou mohu říci, že klid, který pak nastal, se nedá docenit. I v případech, kdy jediným důvodem, proč se s někým stýkat, zůstane příbuzenství, bez dalších citových, zájmových, duchovních a jiných vazeb, je lepší popřát druhé straně šťastný a spokojený život, ale bez mé přítomnosti.

Vídám kolem sebe, čtu, sleduji situace, kdy se k sobě lidé i v blízkých vztazích chovají velmi ošklivě, pro mne nepřijatelně, ale stále se k sobě vrací a divadlo opakují. A okolí si stěžují, jaké jsou chudinky.

Dostala jsem se do fáze, kdy neradím, nelituji, nevysvětluji. Je to situace podobná dětskému objevování (nebo i zvířecímu cvičení) s různými objekty - kolečky, čtverci, trojúhelníky,… které se mají umístit do otvorů stejného tvaru. Jsou situace kdy jeden má kolečko a ten druhý jen trojúhelník. Je nesmysl cpát kolečko někam, kam se nevejde a jiná možnost není k dispozici.
Ale také je zbytečné to těm lidem vyčítat. Jsou tací, jací jsou. Nikdo nemusí trávit čas někde a s někým, kde se necítí dobře. Ani osobně ani na sítích. Nepotřebuji sledovat lidi s výkřiky, sdílenými hloupými posty, ujetými názory, … které mi nelahodí. (Zrovna tak si to ostatní mohou myslet o mně.) Naopak věcné a slušné, byť protichůdné debaty oponentů, mohou být zdrojem zamyšlení.

Docela mě rozesměje, když někdo naladěný, adorující nějakou věc, se mě s údivem zeptá: A proč ji nemáš ráda? A hledá v tom bůh ví co.
Někdy ani neodpovím. Víc se usmívám, než mluvím. Některým to dochází.

Svým způsobem mám tuto dobu i přes její nešvary ráda. Čím víc se lidé vymezují, tím víc odhalují způsob, jakým vnímají a přemýšlejí, a tím jednodušší je rozlišování, které dveře nechat otevřené, které zavřít a na které vůbec neklepat.
Leckdy opravdu stačí jeden skutek, abych byla v obraze, intuice zafunguje, já se jí nebráním a děkuji jí za to.

Pixabay