Moučnej červ prej není sexy ... aneb jak jsem se opalovala

Chytáte rádi bronzovou barvu? Nebo prcháte před sluncem a dáváte přednost chladivému stínu?

V historických dobách byla chloubou a znakem urozenosti a příslušnosti k vyšším vrstvám bílá pokožka, pečlivě chráněná před sluncem, aby se lišila od kůže prostého lidu, pracujícího na polích a venku vůbec.
V dobách pozdějších – předsolárních to byla naopak pokožka snědá, obzvláště nejvíc ceněná ta barva, na které bylo vidět, že byla získána na výjezdní doložku.
Po sametu přišla doba solární, kdy kromě přirozené barvy z exotických destinací ovládly prostor vyřazená solária ze západu.

Dá se říci, že v době dnešní se vracíme k přirozenosti (to proto, že exotické opálení už není tak vzácné a také díky varovaní lékařů před rakovinou kůže) a „nosí“ se všechno.  Každému jak jemu libo a je fajn, že v tomto ohledu snad už padl diktát módy.
Jsem tomu ráda a co si vzpomínám, byla honba za bronzem kolikrát i dobrodružná.

V dřevních dobách, kdy opalování v přírodě (i přes pravé poledne) frčelo v plné parádě, jsme vyráželi s rodiči a sestrou na Jesenickou přehradu na hojně navštěvovaný „divoký“ břeh na druhé straně kempu a měli tu ve vysoké trávě své soukromí. Rodiče zastávali názor, že mokrý kus hadru na těle škodí a ačkoliv nebyli kovaní naturisté, snažili se pro slunění vybírat místa příhodnější než přeplněné pláže, kempy a koupaliště.
Podobně smýšlejících nás tam bylo více, ale vzhledem k vysokému porostu a rozložení to bylo téměř privátní místo, které s oblibou vyhledávali nejen rodiny s dětmi.

„Moučný červ není sexy“ to bylo maminčino heslo a tak jsme se povinně slunili celý den, mazali se Nubianem a večer popáleniny sádlem. Jako děti nás s tatínkem opalování nebavilo a tak jsme často vyráželi na gumovém kajaku na projížďku nebo se bavili pozorováním dalekohledem. Obzvlášť oblíbeným objektem byl jeden pán, kterého jsme pojmenovali Evžen, podle tehdy oblíbené písničky ... je to Evžen lovec žen... který objížděl přehradu na kajaku, vždy někde u břehu přistál, pozoroval dalekohledem okolí a pak chvíli v leže něco kutil v trávě. Tenkrát jsem pouze tušila, co to asi je, ale bavilo nás ho šmírovat. Zdržoval se vždy v neškodné vzdálenosti.
Jednou jsme takhle vyjeli na kajaku a najednou na nás začala maminka volat a mávat. Když jsme přistáli, svěřila se, že Evžen byl tak drzý, že porušil bezpečnou vzdálenost,  šmíroval a nejen to, pár metrů od ní. Tatínek nelenil a rozběhl se, tak jak byl, k místu Evženova posledního výskytu, ale jak se zpívá v té písni ... je to Evžen lovec žen, nikdy není přistižen..., doběhl až když už Evžen pádloval daleko od břehu.

„Sundej si ten vršek, vždyť tam nic nemáš!“ byla další mámina hláška ve Stralsundu na FKK (pro neznalé na nudapláži na východoněmeckém pobřeží  Baltského moře). Tím NIC myslela  můj plochý hrudník. Sice jsem ji poslechla, ale celou dobu jsem ležela na břiše, takže jsem byla zepředu bílá a vzadu zářil spálený zadek. Doba dospívání byla má nejstydlivější a co naplat, že dospělí tvrdili, že jako nevyvinutá se nemám vůbec proč stydět, opak byl pravdou.
Byla to doba kolem sedmé třídy základní školy, kdy spolužáci v naší malé šatně již zkoumali stav vývinu hrudníku ostatních spolužaček, ale já na tom byla tak, že když jsem se opozdila v šatně sama, kdosi z kluků vykřikl:  Kdo si tu zapomněl to žehlicí prkno?

Nejvíc opálená jsem se vracela z letních táborů, kde jsme si moc nepoleželi, ale i tak jsme vypadali jak indiáni.

A jak to mám s tím opalováním dnes?
Z výše popsaných zážitků vyplývá, že jsem slunění nemusela a to trvá dodnes.
Nenávidím dlouhé bezdůvodné ležení na přímém slunci. Miluji pořádně si zaplavat a vyběhnout z chladné vody na teplou deku, ideálně bez plavek, jen chvíli se slunit do oschnutí a pak se schovat do stínu či polostínu a když už ležet, tak se zajímavou knihou, nebo jen tak meditovat, nebo se věnovat jiné příjemné činnosti a nechat se „opalovat“ rozptýleným světlem, kterého je v takto stráveném dni dost a dost...

Kdybych teď měla popsat svůj letní ideál? Co by to bylo?

 ........ jen se sem, v tom horkém dni za mírného vánku, po plavání, položit, zatáhnout závěsy a nechat na sebe dopadat paprsky prosvítající stříškou z klacíků, bambusu či palmového listí... A když za závěsem decentně zakašle domorodá obsluha a nabídne vám ledový drink a mísu čerstvě nakrájeného ovoce, nechat si tím, s kým toto místo sdílíte, podat ještě misku ledu a ještě více potěšit už tak potěšené smysly...

 Něco takového se vám poštěstí nejen na exotických místech. Takovéto poležení dokážou spáchat šikovné ruce i v české zahradě. Ovšem bez té domorodé obsluhy. I když....takový Saturnin by také nebyl k zahození a je náš ;-)

Krásné léto přeji :)