„Moucha v limonádě“

.................... aneb život je úžasnej a sladkej jak limonáda, i když nám v ní občas něco plave.

Mí milí čtenáři, protože jsem usoudila, že mých blogů je již tolik, že by se z nich (a nejen z nich) dala vydat knížka, vybrala jsem dle svého soudu nejlepší povídky (srdcovky) za posledních pár let, přidala pár nových a tak je osmadvacet kratších i delších příběhů na startu a čeká na vytištění.

O názvu jsem dlouho přemýšlela, aby vystihl všechny ty různorodé vztahové kotrmelce, a když mi konečně cvrkl do nosu, napsala jsem povídku podle něj, ačkoliv to obvykle dělám obráceně.
V tuto chvíli má tedy premiéru:
Moucha v limonádě

    „Koukni, něco mi tam spadlo!“ řekla překvapeně a zamračila se do sklenice.
    „To je ale potvůrka,“ usmál se Jakub, popadl lžíci a jal se tvora lovit.
    „Fuj! Snad nechceš, abych to dál pila?“
    „Už je venku!“ usmál se, když oklepl úlovek ze lžíce na zem. „Proč ne? Nic tomu není. Moucha je pryč a ty máš limonádu už jen sama pro sebe.“
    „To nemyslíš vážně! Víš, co má taková moucha na sobě parazitů? Víš, po čem všem leze? Třeba po hovně! Víš, jaká to může mít zdravotní rizika?“
    „Vždyť to byla jen malinkatá muška,“ zlehčoval událost.
    „Co když jí tam zůstala třeba noha? Četla jsem vědecký článek, že na noze může mít moucha až pět milionů choroboplodných zárodků. Můžeš se od ní nakazit tuberkulózou, cholerou, tyfem, úplavicí nebo snětí. A to nemluvím o červech.“
    „Když si k tomu dáš fernet, tak se desinfikuješ,“ dodal, aby ji poškádlil. Pak popadl sklenici a vylil obsah do záhonu.
    „Pane vrchní, doneste nám prosím novou kofolu. V téhle plaval hmyz.“

     Něžně ji vzal za ruku a pohladil.
    „Koukni se na ty ostatní, kdyby každý vyváděl jako ty, mohli by to tu zavřít.“
    Rozhlédla se kolem. Hosté u okolních stolů na hojně navštěvované venkovní zahrádce co chvíli lovili v horkém srpnovém odpoledni havěť z půllitrů s pivem i sklenek a hrnků s jinými osvěžujícími nápoji a po úspěšném zákroku pili dál, jako by se nechumelilo.
    „Čuňata!“ neodpustila si.
    „Mohli jsme doma vybít mouchy, utěsnit okna a otevřít si lančmít,“ reagoval.
    „Vždyť ani nevíš, jestli ten pingl, než ti to sem donese, z toho nevytáhne tři masařky...“
    „Když o tom nevím, tak mě to netrápí.“
    „Nevěra by tě také netrápila, kdybys o ní nevěděla?“
    „Tak ta by mi samozřejmě vadila!“
    „Jak by ti mohla vadit, když bys o ní nevěděla?“
    „No nevěděla, ale taky bych mohla něco chytit! Víš, co mají cizí lidi chorob?? A co naše láska??? A vůbec, jak tě mohlo něco takového napadnout!!!“
    „Dal bych si pozor a používal výhradně ochranné pomůcky,“ nepřestával ji škádlit.
    „A myslíš, že nám místní kuchaři připravují večeři v plastových rukavicích? Kdyby ses mě zeptala, jestli tam ta moucha byla a já ti řekl, že ne, tak bys byla v klidu. A riziko, že se nakazíš úplavicí nebo tyfem by bylo pár promile. Zatímco když víš, že tam byla, celé to vyliješ. Maximálně v případě nezbyti, jako že je to poslední nápoj v knajpě uprostřed pouště, to vypiješ s nechutí a odporem. Pomůže ti to?“
    Dělala, že ty jeho blbosti nevnímá.
    „Musím si odskočit,“ řekla a zmizela ve dveřích na toalety.

    „Vy jste ale prasata, chlapi,“ řekl a s odporem, když sundával z krásně upečeného žlutého kuřátka utrženou mucholapku, která visela mezi infralampami na servírovacím pultu.
    „Až šéf v pondělí zjistí, že ještě není vyměněnej ten rozbitej elektrickej lapač, to bude zase řevu,“ dodal číšník, než si naskládal talíře na levou paži a vyrazil s nimi na rušnou předzahrádku.

    Než si Marcela ulevila, přepudrovala nos, poupravila vlasy a domalovala rtíky, donesl číšník jídlo ke stolu. Když se vracela, uviděla Jakuba mávajícího novinami nad voňavým pokrmem.
    „Musíme jíst rychle, abychom předběhli vosy a mouchy. To víš, je to volná soutěž…“ mrknul Jakub. „Kofolu ti donese hned, zapomněl na ni.“
    Oba se s chutí pustili do roštěné na červeném víně a jarního kuřátka…

***

Pokud máte chuť, můžete si knihu předobjednat ZDE, ale jen a pouze do 23.4.2019, pak projekt na platformě končí a další a dražší možnost bude až později. Po špatné zkušenosti s nakladatelem s vydáním první knihy si tuto vydávám pro radost sama, je to práce a boj, ale těší mne to. Doufám, že potěší i vás.

Štěpánka