Madam, Vy ale máte vercajk !

Když mi nedávno volal redaktor z rozhlasu, jestli by se mnou mohl natočit krátký rozhovor na téma, jestli rozlišuji práce na ženské a mužské a které z nich by ženy nebo muži neměli vykonávat, opravdu jsem se nad tím zamyslela.

Dávno totiž práce takto nerozlišuji a když tak, mám pro to jednoduchý praktický důvod.
Muž je svými fyzickými předpoklady předurčen k nošení těžkých břemen víc než žena. A to je tak jediné kritérium pro rozlišení prací na ženské a mužské, které mě napadá. 

Všechno ostatní je věcí dohody, doma i v práci. 

Ženy by neměly dělat fyzicky těžkou práci, vyžadující mužskou tělesnost.
Tedy případ, jako zažila hlavní hrdinka z mé oblíbené knihy Betty MacDonaldové  Vejce a já , když jí její novomanžel řekl: Vezmi ten prádelník a odnes ho do domu... 

Opačně by zase ženy neměly nutit muže k takovým úkonům, jako manželka nadporučíka Mazurka z Černých baronů, kdy věšel na šňůru před domem její spodní kalhotky (ta zdrobnělina tohoto jejího kusu oděvu je až nepatřičná).... 

To, že někteří stále dělí domácí práce na „ženské“ a „mužské“, je jejich výsostným svobodným rozhodnutím. 

Možná mám v životě štěstí na muže, kteří to cítí stejně jako já.
Je pro mne nesmírné potěšení pozorovat muže jak vaří, se všemi těmi nezbytnými činnostmi. Jak krájí cibuli, mačká česnek, podlévá pečínku, připravuje marinádu, škrábe brambory jak když se s nimi mazlí a kousek syrové mi dá. Protože od malička mám ráda, dát si před jídlem odřezek syrové brambory.
A při tom všem si dává pozor, aby kuchyň „neplavala“ a nádobí si odmývá. Přitom ještě stihne dohlédnout na prostírání a nezapomenout čerstvou květinu do vázy. 

Potěšením z  jiného soudku je pro mě je třeba natírat plot.
Jako malá holka jsem ukrutně záviděla natěračům všeho druhu a bavilo mě, když mi půjčili štětec a barvu. To to krásně smrdělo a jak barva krásně kryla rezavé zábradlí!
Ano, měla jsem stejný pocit jako tlustý hoch z filmu Páni kluci, kterému hlavní hrdina dovolil za několik růžových a modrých lístků natírat za odměnu plaňky, které on měl natírat za trest.
Tomu se říká různý úhel pohledu. 

Také jsem si přála být pumpařkou.
Milovala jsem vůni benzínu a musela jsem při každém tankování vylézt z auta a stát co nejblíže, nebo aspoň stáhnout okénko, aby mi ani trochu té nádherné vůně neuteklo.
Ještě že tatínek tankoval na dlouhé cesty i do kanystru a tak mi to potěšení prodloužil. 

Také jsem vyhledávala vlhké zdi a čerstvé omítky a vdechovala ten odér, až jsem měla bílý nos. Možná právě kvůli tomu nosu jsem poslechla nejen rodiče, ale i mé podvědomí, a šla studovat stavařinu. 
*
Před časem mi přivezli  výstavu zabalenou v obrovských dřevěných krabicích. Nechtěla jsem, než přijdou pomocníci instalovat, jen tak čekat, zevlovat a klábosit s dopravci a tak jsem vytáhla kufřík se svým zbrusu novým akumulačním šroubovákem a začala odšroubovávat víka z beden.
„Madam, vy ale máte vercajk !“ hvízdli uznale špeditéři, když viděli mou výbavu.
Byla jsem na sebe pyšná. A to ještě neviděli mou vrtačku. 

Ne, opravdu bych práce genderově nedělila. Ať každý dělá na co má chuť.
Dříve by to možná byl společenský problém, ale dnes, dnes už tomu nic nebrání.
Někomu možná jen jeho způsob myšlení.