Lži mi polopatě

aneb co je „Hra“ a co realita …                                                                                                                      

Česká televize uvedla minulou neděli pod názvem Hra další díl úspěšného cyklu Nevinné lži.
Hra je popsána tak, že si člověk v sociální síti může vytvořit fiktivní vysněnou postavu a s tou hrát. Když byla třináctileté dívce její postava virtuálně znásilněna jinou postavou, kterou považovala za blízkého přítele, prožívala to tak silně, že spáchala v reálném životě sebevraždu. Její otec pak s pomocí virtuálního detektiva hledal skutečného člověka, který se za fiktivním přítelem skrývá.

Soudě podle reakcí na webu ČT, mnoho diváků tento příběh nepochopilo a někteří jsou zděšeni, že se něco takového může stát.
Může. Příběh měl upozornit na žhavé společenské téma – nebezpečí zneužití virtuálního světa. Obětí klamu se v tomto případě stalo dítě, které podlehlo iluzi hry. Tvůrci dílu navíc nevyprávěli příběh polopaticky, ale nechali diváka, aby se domyslel sám, což se u mnohých diváků stalo terčem kritiky, já ale tleskám. Hra má totiž mnoho vrstev a zdaleka se netýká jen dětí. Iluzi virtuálního světa mohou podlehnout i mnozí dospělí a netýká se to jen lidí, nemajících s tímto prostředím velké zkušenosti.

Kromě hlavní myšlenky příběhu vnímám i další roviny. A sice tu, že jsou lidé, kteří mají pocit, že cokoliv ve virtualitě provedou, nemá s realitou nic společného. Teď nemluvím o úmyslných podvodnících, ale i těch, kteří vnímají počítač jako svět za zrcadlem. Svět, do kterého mohou, jako Alenka v říši divů, vstoupit a zase se vrátit bez toho, že by se něco změnilo. Neuvědomují si, že na druhém konci spojení sedí další živý člověk, ne program nebo robot. A cokoliv ve virtualitě tomu reálnému člověku provedou, je vlastně realita. Byť bez těla. Ovlivňuje mysl i konání. Připomíná mi to Bradburyho povídku Burácení hromu, kdy jeden zašlápnutý motýl v cestě časem ovlivní celou budoucnost.

Možná si řeknete: „Jak může někdo věřit komunikaci na sociální síti, internetu ,…? Není takový člověk narušený blázen, který si plete fikci s realitou?“
Považuji internet za technický komunikační prvek, jako pokračovatele prostého dopisu nebo telefonu. A o nich obvykle neříkáme, že přece nemůžeme věřit tomu, co nám kdo napsal, nebo zavolal. Je to jako ze vším. O zodpovědnosti člověka za své konání.

Někteří lají, jak je to hrozné a kam ten svět spěje. Neviděla bych to tak černě. Za podstatné považuji osvětu, varování před nebezpečím a hlavně přímočarost bez pokrytectví. Virtuální svět, právě proto, že je zdánlivě anonymní, odhaluje ty nejskrytější lidské hlubiny a tak máme možnost poznat, co se v myslích ostatních lidí opravdu skrývá a na co si dát pozor. Že lidé nejsou jen tvůrčí a mírumilovní altruisté

Pokud jste Hru neviděli, doporučuji shlédnout z archivu. Stojí za to.