Lidé, kteří kopou do hub ...

„Mrzí mě, když vidím rozkopané houby. Rád se kochám i muchomůrkama a tyhle lidi nechápu …“, řekl houbař, se kterým jsme se náhodně potkali mezi smrčky.

Také se ráda kochám lesem, muchomůrkama a houbama vůbec. Pociťuji neskutečné vnitřní blaho při pozorování těchto výtvorů přírody. Pochopitelně nejblaženější situace je sesbírat pár hříbků a obdivovat krásu rozesetých červených klobouků umně zasazených do roztomilých scenérií.
Když si nějakým nahnědlým kloboučkem nejsem jistá, shýbnu se a lehce prstem polechtám spodek hlavičky, abych zjistila, jestli se jedná o houbu hřibovitou, nebo jen se maskující něco jiného. Holubinky, čirůvky a podobné speciality nechávám pro fajnšmekry. Rozhodně do nich v případě pochybnosti nekopu, abych si poznání urychlila.
A za totální ohavnost považuji rozkopávání oněch červených puntíkatých krasavic, které zdobí porosty a v jejichž blízkosti se obvykle najde i nějaký ten hříbek. Muchomůrky jsou dobrá znamení, že rostou.

Ono to kopání do hub má specifické povahové podhoubí. Dítěti, které neví, že se nemá do hub kopat, vysvětlí nekopající rodiče, že se to nedělá. Rodičům také kopajícím to nevysvětlí nikdo. „No co jako?! Dyť je to jedovatá houba, né…!“
Objevila jsem i místo činu brutálního masakru muchomůrek, kde dotyčný patrně zažíval extázi podobnou rozmlácení výlohy obchodu, autobusové zastávky, vyvrácení pouliční lampy, utržení odpadkového koše s následným vhozením do řeky, ukopání zrcátek parkujících automobilů …
Takové činy jsou ale kamerově dohledatelné a dopadnutelné, kdežto lesní řádění je pohoda. Ani jsem neměla sílu na dokumentaci té lesní vraždy vytáhnout mobil.

Někdo by mohl říci, že rozkopnutá prašivka není žádná škoda, já to vnímám jako vizitku myšlení daného člověka. Někdo to nevnímá a někdo to dělá schválně (eufemisticky řečeno). Takže bez obalu: tupec nebo hajzl.

Dostávám se při této úvaze k otázce, kterou jsem si dlouhá léta pokládala a sice: Lze zlé skutky omlouvat neuvědoměním?
Vidím to často kolem sebe, ono omlouvání druhých, že to neví, že to tak nemyslí, že to neznají, že na to nemají mozkovou kapacitu …
Dospěla jsem k odpovědi NE. Prostě NE!

Jsou situace, kdy opravdu někdo něco neví, v tom případě se mu to snažím vysvětlit. Že, pokud zamýšlí to či ono, může ublížit a pokud to teď už ví, jedná v tom případě se zlým úmyslem. Rovný nevědomý pochopí, tupý ne, a vyčuraný předstírá, že zlý úmysl vůbec nemá, že je to dobro druhé strany a v podstatě se to snaží otočit proti tomu, kdo na to upozornil.

A tak čím jsem starší, tím víc šetřím energii (protože to je to nejcennější co máme), a nevysvětluji. Nechávám lidi s jejich přesvědčeními a viděními světa. Ještě tak nějakému dítěti bych to nekopání do hub osvětlila, ale dospělému už ne. A také bych s takovým už do lesa nešla. A nejen do lesa.
A protože celý svět je takový větší les, jsem vlastně ráda za tuto dobu, kdy lze díky okolnostem poznat dřeň různých lidí, kteří by se jinak neprojevili. Jak jsem někde četla: V moři šedi se věci vybarvují.
Pozoruji a raduji se z nezamýšlených objevů. Asi jako když náhodně narazím na hojnou mýtinu, kudy chvíli nikdo nešel …

Foto: autorka