Láska motýlí

aneb blog inspirovaný blogy Vandy Vávrové. Při jejich čtení jsem si vzpomněla na jednu svou starou, dosud nepublikovanou povídku z roku 2005. Našla jsem ji a zde je.

Copatá holčička  konečně chytila babočku.
"Už mi neuletí," zajásalo děvčátko.
"Pusť ho, " napomenula ji babička.
"Ale já nechci! Zase mi uletí. Dám si ho doma do sklenice."
"Motýlek ti umře Pepinko," řekla babička a starostlivě si k malé přiklekla.
"Motýlci se nechytají do dlaně a nenosí domů. Mají na křidélkách slabounkou vrstvu prášku a když jim jí setřeš, už nemůžou dál létat a zahynou."

Pepinka se na babičku nevěřícně podívala. Pak otevřela ručku a rozplakala se. Krásný motýlek  z posledních sil pohnul křidélkem a zůstal bezvládně ležet holčičce v dlani. Utřela si slzy, ale nevzdala se.
"V televizi jsem viděla, že se chytají do sítí. Koupíš mi babičko takovou síťku na motýly?"
"Pepinko, síťku mají lidé, kteří chytají krásné motýly, ale pak je dají do takové nádoby, říká se jí smrtička. Udusí je tam a pak doma mrtvé přišpendlí do své sbírky, nebo zataví do sklíčka......"

Malou babiččino vysvětlení tak vyděsilo, že nebyla k utišení.
"Musíš to vědět," pokračovala babička a v jejích moudrých očích bylo vidět, že jí sice netěší říkat vnučce takové věci, ale čím dřív to bude vědět, tím lépe.
"Když já bych chtěla mít živého motýlka doma," toužilo dítě.
"Motýlek není domácí zvířátko. I kdybys ho chytila do síťky a odnesla domů, nemůžeš ho chovat jako rybičky, myš nebo křečka. V zajetí by ti umřel. Tu největší radost budeš vždycky mít z živého motýlka. Když půjdeš ven, na rozkvetlou louku, nebo když budeš pěstovat kytičky za oknem, vždycky nějaký přiletí. A když ti kytičky za oknem budou vonět a budeš se o ně starat, aby byly stále pěkné, často se na nich motýlek usadí. Pamatuj si, že jakmile ho stiskneš do dlaně,  zůstane ti jen mrtvé tělíčko."

Mladá žena  zametla mramorovou desku a dala do vázy čerstvé chryzantémy. Žluté, ty měla babička nejraděj. Posadila se na lavičku u hrobky a vytáhla balíček papírových kapesníků.
"Uletěl mi motýl, babičko...," zašeptala a rozplakala se. " Nesvírala jsem lásku v dlani, nechala ji létat," mluvila dál potichu k náhrobku," ale nevím jestli to nebyla chyba."

Její kamarádky měly doma různé mrtvé motýly, náležitě impregnované a zarámované, aby nechytli plíseň. Takové nechtěla. Jen si teď ve své bolesti nebyla jistá, jestli není lepší mít chcípáka pevně přibitého  na zdi než motýla na louce.

Netušila, jak dlouho tam seděla. Letní slunce jí osušilo slzy, vánek rozcuchal vlasy, přes bosé nohy v sandálech přeběhl mravenec. Vůně čerstvých květin přilákala dva bělásky. Rozhlédla se kolem. Ještě před chvílí  si vůbec nevšimla, kolik různých motýlů hřbitovem  létá. Modroočko si spletl její květovanou sukni s rozkvetlou loukou a usadil se jí na koleně.
Pepina se usmála.
"Děkuji babičko."