Jsou dva druhy dětí ... čistý nebo šťastný

Stála jsem v bleděmodrých puntíkovaných svátečních šatečkách u kolotočů na Matějské pouti, opatrně lízala zmrzlinu a závistivě jsem pozorovala své dva spolužáky sedící na schodech u maringotky, opatlané od hlavy k patě od cukrové vaty a čokolády.           

„Cukrovou vatu ti nekoupím, máš zmrzlinu a podívej se na ty dvě čuňata,“ ukázala maminka směrem ke klukům a odvedla mě raději pryč. „Oni si klidně sednou na špinavé schody, a kdo pak má ty kalhoty prát!“ pokračovala. „Chtěla bych vidět, jak se bude tvářit jejich máma, až je uvidí takhle zprasené!“

Toto hodnocení jen podtrhovalo mnou výchovu k péči o stále čistý zevnějšek a za prohřešky proti tomuto stavu jsem byla nejednou i trestána. Výsledkem bylo, že jsem si ani v nevhodném oblečení cestou ze školy nemohla prolézt s kamarády kůžák, jak jsme říkali kontejneru u výrobny kabelek, pásků apod., kam dělnice vyhazovaly odstřižky kůží a zbytky zlaté fólie na potisky a občas i nějakou tu nepovedenou peněženku nebo klíčenku. Kůže byly barevné a krásně nám voněly, a když jsem se na místo odpoledne vrátila, už převlečená v teplákách, bylo přebráno.
I na tepláky jsem si ale dávala pozor a záviděla ostatním ty odrané, ve kterých mohli jezdit po betonové skluzavce do aleluja. Už tenkrát jsem svůj hendikep v podobě nevhodného dreskódu maskovala stoickým nadhledem a zájmem o věci vážnější, a vydrželo mi to dlouho do dospělosti.

Zatímco má mladší sestra se od malička s rozkoší vyválela v každé blátivé louži, já si hýčkala své bílé punčošky, šatičky a culíčky s beruškami. Kamkoliv jsem si chtěla sednout, rozkládala jsem pod zadek kapesník, noviny, nebo igelitový sáček, nekupovala si na ulici langoše, abych se nepobryndala kečupem, neprolézala kdejaké tajné, těsné a lákavé kouty, a snažila se dodržet slova „Hlavně se neumaž!“ abych maminku a babičku nezklamala. Jako by nevěděly, že se neumaže jen ten, kdo nic nedělá a porcelánová panna na gauči. To tatínek si společně s námi klidně i kalhoty roztrhal, třeba při lezení na strom. Zato si vysloužil výtku typu: „Aspoň ty bys mohl mít rozum!“

Určitě jste si všimli s jakou radostí se většina malých dětí vrhá do louží, aby si v nich aspoň zadupalo, když už se v nich nemůže vyřádit jako na videu na konci tohoto blogu, a jen míra domácí tortury brání v této radosti těm poslušnějším.

Odborníci z řad lékařů a pedagogů radí, aby rodiče dětem umožnili se „čunit“. Čunění prý rozvíjí smyslové zážitky a informační hodnoty. Cákání ve vodě, hra s blátem, pískem a jinými přírodními materiály podporuje hmatové dovednosti, motoriku, přirozené zkoumání neznámého, hru, sociální kontakty a také pěstuje imunitu ….
Pasivní informace jsou totiž povrchní a vedou k celkové nešikovnosti. Ve světle těchto poznatků už jako dospělá naprosto chápu, odkud se bere moje občasná nešikovnost. Myslím, že není více milovaných rodičů, než těch, kteří svému potomkovi obléknou staré tepláky a pustí ho se vyčunit, když už mu to nedovolí na sváteční procházce.
Mám takový pocit, že toto všichni vědí i bez odborného výzkumu, ale čunit se svým ratolestem brání (a mnozí nejen ratolestem).

*
Jsou dva druhy dospělých …