„Je dobře, že lidstvo v tvém světě nezná starověké technologie …“

Mrzela mne jeho slova, ale věděla jsem, že má v této větě pravdu. Tedy pravdu, kterou za pravdu považuji v tomto prostoru a čase.

Toto je sci-fi povídka. Tedy víc fi než sci …

Konečně! Konečně jsem se tam dostala. Má dlouholetá přání byla vyslyšena a já se po usnutí a vyvtělení ocitla v rozlehlém podzemním labyrintu, po kterém mne doprovázel vysoký urostlý muž s výrazně namalovanýma očima.
Má hlavní otázka a myšlenka byla: „Jak se opravdu stavěly pyramidy?“ Přes své stavební vzdělání a oblibu dějepisu se mé představy ohledně dávné stavební technologie čím dál tím víc rozpíjely v souvislosti s novými archeologickými objevy po celém světě a já začala silně pochybovat, že to, co nás učili ve škole, se tak skutečně událo.

„To je sice hezké, že se ti povedlo dostat až sem, ale uvědom si, že je dobře, že lidstvo v tvém světě nezná starověké technologie …“
Zklamaně jsem se na něj podívala.
„Vždyť to sama musíš cítit. Představ si, že ve vašem rozhádaném a rozválčeném světě byste znali ještě víc než to, co vám už nyní umožňuje opět částečně zničit planetu.“
Pokývala jsem souhlasně hlavou.

„Ale chtěla ses zeptat na víc věcí, ne?“
„Chtěla. Třeba na důvod balzamování.“
„Tak v tom mají vaši vykladači dějepisu částečně pravdu. Balzamujeme těla, aby zůstala uchována, nerozpadla se v prach, neroztrhala je zvířata. Ale hlavní myšlenka je, tedy důvod, proč to celé děláme a nepálíme je, aby byla k dispozici né pro vaše archeology, kteří je s jásotem vytahují ven, odmotávají a zkoumají, ale proto, aby až nastane čas, mohl se do nich vrátit duch a obléct si zpět svoji podobu. Pravda, doplněnou o mnohé vyjmuté a odumřelé tkáně, ale to nevadí. Prostě staré duše mají radost, když použijí pro své znovustvoření kus materiálu, který si oblíbily a prožily s ním bohatý život. Zdůrazňuji bohatý, protože balzamujeme jen vládce, kněží, zkrátka vlivné a bohaté osoby. Chudé duše musí v budoucnosti použít materiál nový. Tedy prach z miliard rozpadlých a rozptýlených.“

„Myslíš, jako se říká, že člověk byl uplácaný z bláta?“
„Mí vládci věří, že bůh stvořil člověka z malilinkatých částí, tak malých, že ani vaše věda je ještě neobjevila. Jen ty větší, které jsou složeny z ještě menších.“
„Takže oni si myslí, že se jednou probudí znovu ve svém těle?“
Můj průvodce pokrčil rameny.
„Ve svém úplně ne. Je to jako se starým kabátem. Je třeba nahradit podšívku, chybějící knoflík … „ Skoro se u toho zlomyslně smál. „Vnitřek, mysl, pocity jsou energie, které si oblékají lidské tělo. Ani my nevíme, kde se ta víra vzala. Dělali to naši přeci před tisícem let a tak to děláme také.“
„A proč je pohřbíváte do pyramid?“
Teď se zasmál nahlas.
„Do pyramid? Do mastab, skalních hrobek, ….“
„Učili jsme se, že taky do pyramid.“
Mávl rukou.
„No někteří je jako pohřební komory pak využili.“
„Pak?“
Gestem zastavil mé další otázky.
„A jsme zase u té tvé první, viď? Jak se stavěly pyramidy a kdo je vlastně postavil.“
Přitakala jsem.
Rozsvícenou tyčí mi ukazoval výjevy na zdech. Pomyslela jsem si, jak je možné, že používá studené světlo v podobě louče, ale došlo mi, že tato záhada také zůstane neobjasněna.
„Pojď, raději ti ukážu, jak se připravují ovinovací látky v oleji, vyndávají vnitřnosti nebo vytahuje mozek nosem.“
„Radši ne. Děkuji moc.“
Vzdala jsem další odborný výklad starého balzamovače a úklonem jsem se s ním rozloučila.

Po návratu do svého těla jsem si sice povzdychla, že zase nic nevím, ale bylo krásné, že ačkoliv ani jeden z nás nevypustil ani slovo, telepatický rozhovor fungoval bez ohledu na časovou smyčku a různorodost jazyků. Možná, že na tom božím trestu při stavbě Babylonské věže něco také bude.

Pixabay