Jak jsem se nenaučila psát …

„Taková chytrá a hezká holčička a píše jako čuně!“ řekla paní učitelka a při té nejlepší vůli mi nemohla dát lepší známku než dvojku, a to s přimhouřeným okem, aby mi nekazila trojkou z krasopisu vysvědčení se samými jedničkami.

Krasopis pro mne zkrátka byl noční můrou a mé psací písmo nebylo vázané, ale svíjelo se na řádcích, a často i mimo ně, pokrouceně v kulhavé křeči.
Často jsem měla problém sama po sobě přečíst, co jsem vlastně napsala. Nepomáhala ani urputná snaha táhnout niť písma zpomaleně, nebo úspěchy ve výtvarné výchově. Moje kličky, obloučky a vlnky byly neukázněné, kostrbaté a rozevláté. Protrpěla jsem se tak až do asi šesté třídy, kdy mně a podobným zoufalcům, bylo dovoleno psát písmem tiskacím, neboli skriptem.

Minulý týden mě zaujal článek na iDnes, kde se pár odborníků k zavádění skriptu do škol vyjadřovalo, tu kriticky, tu pochvalně.  Jsem ráda, že se dnes děti mohou učit psát tímto způsobem od začátku, speciálně takové případy jako jsem já.

Ačkoliv se dnes téměř vše píše na sklo a opravdu „psace“ často odškrábneme jen ten klikyhák podpisu, přesto jsem rukou psané písmo (tedy moji modifikaci skriptu) neopustila a mám pro něj slabost. Pak také pro dřevěné tužky a inkoustová pera. Nejraději si črtám nebo píšu poznámky klasickou tužkou, kterou si pižlám na ořezávátku a dotyk kulaté kohinoorky a stopa grafitu na papíře mi činí jakési zvláštní vnitřní potěšení.
Samostatnou kapitolou je pak klasické plnicí pero. Když vidím někoho, jak si na jednání, besedě, přednášce, při podpisu , … vytáhne pouzdro s nějakým tím inkoustovým miláčkem, a s láskou k psadlu si dělá poznámky, úplně mi zaplesá srdéčko a pomalu, téměř s obsesí sleduji, jak hrot lehce klouže po papíru a zanechává takovou stopu, jakou keramické pero nedokáže.
Několikrát jsem se pokoušela nosit plnicí pero také, ale bohužel mi nedůslednou péči a nepoužíváním často zaschlo k nepoužití. O takové pero se totiž člověk musí starat jako o tamagoči a důsledně ho používat, jinak je s ním amen.

A tak lidi pište, čmárejte, dělejte kaňky, … Nastala doba, kdy jeden rukou napsaný lístek udělá víc radosti než román na skle.