Doba triků, aneb jak co nejvíc obelstít zákazníka …

Dnes v autorádiu povídali o skrytých formách zdražování v obchodech a já si vzpomněla, jak jsem nedávno v krabici své oblíbené ovesné kaše našla místo čtyř sáčků jen tři.

Reportérka zmiňovala klasické fígle, jak se zvětšují krabice a snižuje gramáž, případně mění složení. Jak jsou výrobci nuceni obchodními řetězci k nižším cenám a jak naopak ceny v regálech v jednotkové ceně rostou.

Ono je naoko vše v pořádku, na obalu je malinkatým písmem uvedena gramáž i cena za jednotku, ale když je člověk zvyklý na nějaký výrobek a pak vidí, že je ho míň, cítí se tak trochu „ojebán“ (jemněji to prostě vystihnout nelze).

Před časem mi jeden známý vyprávěl, že jeho firma vzkřísila jednu oblíbenou socialistickou značku, ale namíchali jiné levnější složení, vyrábějí to v Polsku a jde to dobře na odbyt.
Poznamenala jsem, že mi tahle věc za socíku moc chutnala, ale jak ho tak poslouchám, už bych si to s několika vyjmenovanými náhražkami nekoupila.
Zrovna tak jsem si říkala, že si musím svůj oblíbený prací gel koupit při nejbližší návštěvě Německa, protože to, co ve flašce se stejnou značkou prodávají taky, má úplně jinou, řídkou konzistenci.

Od devadesátek se firmy předháněly, kdo nabídne zákazníkovi lepší produkt, nyní se nejvíc předhání, kdo vyrobí nej nej nejlevněji jakoukoliv napodobeninu, jen aby to zákazník sežral.
Jistě, můžeme nakupovat v dražších speciálkách, ráda zajdu ke klasickému řezníkovi …, ale ty prvoplánové fígle výrobců a řetězců na většinového kupujícího mi pijí krev a svým způsobem i uráží. A často není na místě dražší, kvalitnější ekvivalent k mání. A dělají to všechny hypermarkety (zas tolik už jich tady nemáme), takže takový, který by hlásal, že prodává za přiměřené ceny bez slevových bejkáren a jiných vychytávek neexistuje. Marketingový expert by mi asi namítl, že takový by se s naší národní povahou tady neuživil, protože většinový český kupující prostě chce a chce skákat znovu a znovu na špek a má „specifické chutě“, což nejen já vnímám jako výsměch do ksichtu.

Za socialismu jsem vzhlížela k západním reklamám, mrzelo mě, jak je u nás vše těžkopádné, režim má obavu aby někdo náhodou na nějaké inovaci a novém výrobku nezbohatl, a tak je brzdou všeho pokroku. Dnes se dostáváme zase do jiného extrémního bodu.

Kyvadlo se vychýlí do určitého extrému, ale vždy, vždy se v určitém okamžiku vydá na cestu zpět. A čím víc se vychýlí, tím větší je kmit na druhou stranu.
Provazochodec ví, jak životně důležitá je rovnováha, vývoj ve společnostech na to příliš často zapomíná.

Pixabay