Do kostela za jinou vírou a architekturou

aneb proč jsou pro mne boží chrámy přitažlivé a nejen o vánocích .......................................

D. Hunt

Nejsem věřící, řadím se k agnostikům. Přeji každému ať si věří v co chce, pokud tím neubližuje ostatním, nenutí jim svoji víru jako jedinou pravou a nechce ovlivňovat život cizích lidí ve jménu svého náboženství.

Miluji chrámovou architekturu bez ohledu na to jaká církev nechala objekty vytvořit. A není se proč tomu divit. Chrámy, kostely, kaple a svatyně jsou nejčastěji dochovanými historickými stavbami. Jsou stavitelským a uměleckým vrcholem každého období už od dob starověku. I když nikoliv starověku, ale pravěku, vzpomenu-li stavby megalitické, ke kterým patří známý a magický Stonehenge.
Nechci se zde zabývat náboženstvím jako takovým, vnímám v kostelech i na jiných posvátných místech jednoduché energie. Nikoliv ty boží, ale ty lidské. Energii místa samotného, energii stavitele, který kostel navrhnul, energii prostých lidí, kteří ho kámen po kameni stavěli, energii mistrů umělců, energii každého člověka, který do něj kdy vkročil, ať už proto, aby zde kázal, zpíval, nalézal útěchu, či naději, aby posílil svou víru ve šťastný život a zdraví, protože to jsou ty hlavní věci, které si přejeme.
Jistěže byly chrámy vystavěny církevní mocí nebo panovníky, kteří vždy potřebovali srovnat prostý lid do latě, ale tento princip je starý jako lidstvo samo.

Jsem ráda za dobu a zemi, ve které žiji. Ve které vedle sebe mohou pokojně existovat různé víry i nevíry. Jsem ráda, že se různé půtky a boje věřících s nevěřícími a jinak věřícími odehrávají i zde na blogu tak, jak se odehrávají a tříbí tak slovník i argumenty protistran.
Líbí se mi, když kostely nacházejí nové využití, ať jsou to koncerty, přednášky, výstavní síně nebo knihovny.

V mé oblíbené, lety ohmatané knize Pražské pověsti, kterou jsem dostala jako malá, je příběh o staviteli kostela Panny Marie a svatého Karla Velikého v Praze na Karlově, který nechal postavit císař Karel IV. Podle pověsti navrhl mladý stavitel do té doby netradiční půdorys i odvážné zaklenutí kopule a bál se, aby se nezřítila. Jeho strach byl tak veliký, že když podpálil dřevěné lešení (jak se to tehdy dělávalo, aby se nemuselo bourat), a slyšel obrovskou ránu, myslel si, že se klenba zbortila a skočil v zoufalství do Vltavy, kde se utopil.
Zůstal nám po něm krásný chrám a poučení: „Nesuďte příliš rychle...“

Hezký sváteční čas....