Co nemohu odmítnout, vůbec nepřijímám ...

Na internetu na mě vyskakuje další vlny souhlasů s vlezlými sušenkami (cookies), u kterých jsem měla za to, že když se jednou proklikám k omezení nebo odmítnutí, dají pokoj.

Ale chyba lávky.  I u mnou častěji navštěvovaných webů se cyklus žádostí o souhlas opakuje a různě proměňuje. V mnoha ohledech k lepšímu, to když je hned v prvním okénku jednoduchý rozcestník: přijmout vše/upravit volby/odmítnout. Pak jsem i ochotna upravit volby a povolit nutné. Ovšem řada webů chce nahlížejícího stále méně či více sofistikovaným způsobem oblbnout a vyždímat co nejvíc.

Před časem jsem byla na konferenci, kde Libuše Šmuclerová přednášela o tom, jak sociální sítě a virtuální svět vůbec o nás po krátké době klikání na netu ví víc, než celoživotní partner. Jsem si tohoto faktu vědoma od počátku používání prvního mobilního telefonu i prvního připojení k počítači. A snažím se chovat tak, abych se za svou elektronickou stopu nemusela stydět, nebo bát, že jsem kdysi vyváděla to či ono (nebo na to být patřičně dekadentně pyšná). I když často člověk nepřemýšlí, surfuje, případně komentuje ostošest (no, vlastně poslední dobou těmi komentáři skutečně šetřím).

Některé weby se snaží o zábavnou formou přijmutí „sušenek“ s vychválením jejich výhod, jiné nabízí při aktualizaci souhlasu s personalizací doslova bludiště, ze kterého není cesta ven jinak, než přijmout, co chtějí šmírovat. Často nabídnou oprávněný zájem, do kterého nacpou doslova vše a je potřeba dlouhosáhle probírat i partnery, pokud tam není možnost sdílení „žádnými“. Na takový přístup obvykle nemám nervy, a tak co nemohu odmítnout, rychle a příjemně uživatelsky nastavit, to opouštím, nic nepřijímám a ztrácím zájem. 
Má to mnoho výhod. Člověk se kromě sběru informací o sobě vyhne utrácení a marnění času.
Přesto se někdy přistihnu při myšlence, že Velký bratr číhá úplně všude.  Už jsem si zvykla, že když kolegyně hledala dětský kočárek, objevovala se vozítka i mně. Ovšem, když jsme se jen s kamarádkou bavily o jejím novém cestovním kufru, který nakládala ke mně do vozu, a pak mi po příjezdu domů skákaly na netu reklamy na zavazadla, nedokázala jsem se ubránit myšlence, že čipy dávají už úplně do všech výrobků, a když se k nim se svým chytrým telefonem, notebookem, tabletem,, … přiblížíte, aktivuje se vzdálená reklama.
Ne, nebudu paranoidní, ale vítám chování, které stále více kolem sebe pozoruji a sice nebýt stále on-line a nebát se opouštět své věrné přístroje na dostatečně dlouhou dobu a vzdálenost.
PS: Ve chvíli, kdy jsem dopsala tento článek mi pípla esemeska, že si mám v Z boxu vyzvednout objednané zboží. Že je to ale možné jen se staženou aplikací a zapnutým  Bluetooth polohové služby. Protože u boxů jiných společností jsem toto ještě nezaznamenala, ani u objednávky nebylo upozornění na tuto nutnost,  otrávilo mne to (ještě v kontextu dopisovaného blogu) do té míry, že jsem dopravci zavolala a nechala zásilku převézt do kamenné výdejny na heslo s možností vyslovit jej ústně.
Sama mám řadu aplikací stažených, ale rozhodla jsem se pro ně dobrovolně. Mrzí  mne ta samozřejmost, se kterou (pochopitelně s těmi nejlepšími úmysly) dopravce přistupuje k zákazníkovi, aniž by ho nechal ani vydechnout bez dozoru.