Chce stát nechat chudé chcípnout na ulici?

Litvínov začal letos v březnu vyplácet několika tisícům lidí, kteří jsou dlouhodobě závislí na sociálních dávkách, více než dvě třetiny příspěvku v poukázkách. Podobný systém funguje v řadě dalších měst a od příštího roku by mohl být zaveden všude. Novela zákona o zaměstnanosti navrhuje vázat způsob výplaty dávek na aktivitu člověka. Vláda tento krok vítá, hejtman ústeckého kraje dostal pochvalu,  ale mnoho příjemců těchto dávek protestuje. Proč?

I tento muž by mohl, kdyby chtel, posekat obecní náves

Příjemcům dávek se novinka nelíbí. Jaký k tomu mají důvod? Vždyť sociální pomoc je pomoc v nouzi, kdy si člověk nemůže nebo neumí najít práci nebo se o sebe postarat. Vadí jim, že poukázky budou jen na jídlo a jiné nezbytné prostředky životního minima? Jistě,  pak bude pro některé příjemce náročnější směnit potraviny za alkohol nebo hotovost a ještě tak zkrátit nominální hodnotu původní dávky.
Za středověku by takový člověk prostě zemřel hlady na ulici, pokud se nad ním nesmilovali jiní. 

Dnešní stát  chce takovému člověku, pokud je zdravý a práceschopný, poskytnout dávku za  odpracované hodiny pro obec. To se zdá být logické. Nikoliv však praktické pro ty, kteří pracovat nechtějí. Nechtějí a nebudou, pokud jim budou dávky vypláceny jen na základě potvrzení, že nemohou sehnat práci. Pracovat budou jen z donucení. A to donucení je strach z hladu. Z jistoty, že když odmítnou nabízenou práci nic nedostanou. 

Když jsem se minulý týden účastnila  hodnocení soutěže Vesnice roku a objížděli jsme různé obce, ptali jsme se, jak využívají občanů k veřejně prospěšným pracím. Na každé obci je práce mraky. A nijak zvlášť náročné. Sekání trávy, sbírání odpadu, drobné pomocné práce,...
Většina starostů si stěžovala na to, že mají špatné zkušenosti. Nezaměstnaní na práce nedochází, kradou svěřené pomůcky, nejsou k zastižení. Obce mohou jen doufat, že si tito pomocníci po schválení novely zákona uvědomí v praxi přísloví, že bez práce chleba nebude. O koláčích nemluvě.
Některé by to dobrovolně  ani ve snu nenapadlo a pokud to půjde, dále budou ležet na gauči, naříkat, že práce není a pravidelně docházet pro výplatu na sociální odbor. 

Vždy, když se podívám na přehledy svých odvodů státu a pak si přečtu podobnou informaci, jako je ta, že se nepracujícím hrubě nelíbí, že dostanou z mé práce najíst, je mi smutno a představuji si, jaká je to asi maňána, natáhnout se kdykoliv na trávu, kavalec, zajít do herny a občas si jít zařvat či zalkat na úřad.