Celý život jsem se bála

aneb krátký a neučesaný úryvek jedné kapitoly z připravované knihy "Nesmělá automobilistka" ...

Tu knihu mám v hlavě přes deset let a když si budu hodně držet palce, spatří příští rok světlo světa. Abych se vybičovala, rozhodla jsem se dát na svůj soukromý blog motivační úryvek, kdo ví, možná i víc. Zatím mám napsánu změť kapitol, ve kterých chybí tu oslí můstek, tu prostředek nebo pointa, prostě skrumáž myšlenek, postřehů, zážitků, fantazie a hraní.
A proč právě „Nesmělá automobilistka“? Inu proto, že se mi zdá, že se život velmi podobá řízení automobilu. Zkušeným řidičem se jeden nestane bez mnoha najetých kilometrů, oťukávaček, kolizí, pokut i havárií. Někdo najede v krátké době tisíce, jiný vytáhne auto z garáže jen zřídka, další ho nepotřebuje...
Proto se jako hlavní linie celou knihou táhne automobil, jako němý svědek trampot a radostí jedné nesmělé účastnice silničního provozu, která poznává, že i když na silnici platí značka přikázaný směr jízdy, neexistuje přikázaný směr života...

 „Proč sis tu kopretinu nevzala, Kristýnko?“
Pokrčila jsem rameny a nic neřekla. Nechtěla jsem přiznat, že jsem se bála. Bála si ji vzít od kluka, který ji pro mne před chvílí utrhl v trávě.
Bála jsem se jet sama autobusem, bála jsem se na dětský tábor, bála jsem se jíst ve školní jídelně, bála jsem se jít nakoupit,... Když se lidé v mé blízkosti smáli, myslela jsem, že se smějí mně. Celý svět byl příliš velký, cizí a divný a můj strach z něj nepopsatelný.
„Co se tváříš tak otráveně? Ty nemáš radost? Vždyť si kupujeme nové auto. Je to naše první nové auto. Sice společné, ale lepší než dvě staré šunky.“
Stály jsme v autosalonu a čekaly, až nám připraví vůz a potvrdí leasingovou smlouvu. Od rána mi bylo špatně. Bála jsem se a žaludek se mi svíral jak před maturitou.

Pondělní říjnové ráno bylo  krásně slunečné, vzduch příjemný a kamarádka Gábina výborně naladěna. Obě jsme měly v kapse čerstvé rozvodové papíry a starý řidičák. Zatímco Gábina byla královou silnic, můj řidičák za deset let mého manželství zapadal v šuplíku prachem.
Za tu dobu, co jsem ho měla, jsem seděla za volantem jen několikrát. Když už se tak stalo, neobešlo se to bez nějaké humorné situace, ovšem jen pro spolujezdce. Motor mi chcípal uprostřed křižovatky, po sedmém marném nastartování jsem hystericky vybíhala z auta a měnila si s Gábinou místo.
Jednou jsme spolu jely do Německa, když ještě existovaly na hranicích kontroly.  Hraniční přechod měl dojezd k celnici lehce do kopce. Statečně jsem řídila kamarádčina golfa. Před celnicí stála neskutečná fronta tří vozů. Neskutečná proto, že jsem měla popojíždět do kopečka. Dvakrát jsem to zázračně zvládla, ale poslední popojetí ne a ne. Motor dvakrát umřel a potřetí jsem nezadržitelně couvala. Gábina duchapřítomně zatáhla ruční brzdu právě ve chvíli, kdy se do okýnka naklonil usměvavý pohraničník. „Tak slečno, málem jste ho dostala.“ prohodil a kývnul hlavou ke škodovce za námi. „Vy máte ale odhad na centimetr.“ Ve tváři se mi patrně zrcadlilo tak čiré zoufalství, že nám ani neprohlédl pasy, kterými jsem křečovitě mávala a shovívavě mávl:  „Jeďte.“
Zapíchla jsem to hned za celnicí, vyskočila z vozu a křičela: “Jeď si s tím krámem sama!“ To aby Gábina pochopila, že mě už za volant nedostane a to ani ze cvičných důvodů.
Po těchto zkušenostech mohla Gábina tušit, jak na tom jako řidička jsem, přesto byl její optimismus neutuchající.
„To se poddá, budeme jezdit spolu a přijdeš do toho,“ tvrdila přesvědčeně. Od tohoto přesvědčení se odvíjel i její návrh koupit si společně nové auto.

Vyjely jsem z autosalonu a měly namířeno do vyhlášené restaurace na kraji města. Abychom tu slávu a nové začátky zpečetily vynikajícím obědem.  Řídila Gábina a napřed si to namířila na parkoviště u supermarketu, kde chtěla koupit vůni do auta, aby byl smyslový a estetický zážitek z jízdy ještě dokonalejší. Když se vrátila, přesvědčila mě, abych jela já. Bránila jsem se zuby nehty, že ještě ne, že nemám dobrý den, ale byla nekompromisní.
Nastartovala jsem, sešlápla spojku a plyn. Tyto úkony jsem provedla příliš rychle, příliš prudce a tímto jediným bleskovým manévrem hodila naše auto na betonový květináč. Obnesly to celé přední dveře.

Místo obědu ve skvělé restauraci brečela Gábina u bufetového stolu supermarketu do držkové polívky a vzdychala: „Budou mě mít za krávu! Řeknou si, že machruju, jak umím jezdit a teď tohle.“
Provinile jsem mlčela, atmosféra by se dala krájet a nedalo se odhadnout, které z nás dvou bylo v té chvíli hůř.

 ....