Ado, miluji tě!

Lítost, že nejedu autem a nemám fotoaparát, mě přepadla hned kousek za městem. Kolem bylo tak krásně, že by člověk v pokušení zatáhl i za záchranou brzdu, kdyby v autobuse nějaká byla. Aby na chvíli vystoupil a tiše se kochal. A takových momentů bylo v sobotu mnoho, přemnoho.

Chtěla jsem si přečíst noviny, které stevardka rozdávala a jako první mě upoutal regionální článek, že jakási paní podala na magistrát stížnost kvůli umístění velké reklamní obrazovky proti autobusovému nádraží. Ve zdůvodnění psala o nebezpečí zaplevelení měst reklamou a také že se obává, že lidé stojící na zastávce mohou tak snadněji podlehnout klamavé reklamě a tragédie s tím pak spojená, na sebe nenechá čekat...
Žijeme v úžasné době,“ řekla jsem si. V době kdy si každý může vykřiknout tu svojí pravdu a obavu o blaho spoluobčanů a ti ostatní se na to mohou svobodně vykašlat...  Dál jsem nečetla a kochala se, ačkoliv mám tuto trasu projetou snad tisíckrát.

Hned po východu slunce, na první části cesty, byla krajina pokryta lehkým sněhovým popraškem, jen tak mírně, pocukrovaně. Na levé straně byla obloha mračně temná, zatímco na druhé prosvítaly mezi mraky paprsky a nízkým světlem ozařovaly krajinu jak na divadle. Znáte to, když se na šedivé pódium najednou hodí reflektory, jak vystoupí i jinak nepovšimnuté detaily a divákovi se zdá, že je v pohádce. Chaloupky, stromy, zahrádky a rybníky byly jak namalované v ostrém kontrastu. Po půlhodině a přehoupnutí se do teplejší oblasti za kopcem, kde ručička teploměru ukazovala pár stupňů nad nulu, se jakoby mávnutím kouzelného proutku ukázala krajina úplně jiná.
„Bože to je kýč!“ chtělo se mi vykřiknout nahlas nad tou nádherou, která se vidí výjimečně a tak neskutečně, že máte pocit, že byla dobarvená ve photoshopu. Nebe nalevo bylo úplně černé, po sněhu ani památky, ostré nízké slunce se opíralo do stříbrných větví stromů, část pole byla jasně zelená a část rozorané země tmavě cihlová. A to vše se mísilo a střídalo s plůtky a domečky, a posledními jablíčky na stromech bez listí, až jsem si rouhavě pomyslela, že je dobře, že ta R6 ještě není celá dostavěná jako dálnice. Úplně jsem si představila tu radost náhodných fotografů, jak mačkají a mačkají spoušť a člověk je pak podezírá z přehnaných úprav.

V Praze byly adventní trhy v plném proudu, na náměstích voněly trdelníky, svařené víno a opékaná selátka a úplně nahoře na Václaváku se konalo jakési shromáždění v počtu pár desítek lidí. Nějaký člověk výrazně křičel jakési proklamace, do jejichž obsahu jsem se vůbec nezapouslouchala, protože mě odradil už jen ten tón a jeho spolubojovníci mávající podezřele rudými vlajkami. Netuším o jakou akci šlo, ale jako satirická kulturní vložka s dramatickými gesty v kontrastu s hodováním o pár desítek metrů níže, to nebylo zas tak zlé.
„Žijeme v báječné době,“ řekla jsem si. V době, kdy si každý může vykřikovat pod koněm tu svou pravdu a pořadatelé trhů ještě ušetří za jeden adventní divadelní výstup.

A aby toho sobotního kochání se nebylo málo, na cestě mezi Karlovými Vary a Prahou, na poli kousek před Řevničovem, nastříkal kdosi na stoh, přikrytý fólií, velkými písmeny „ Ado, miluji tě!“
Žijeme v nádherné době...