Je sobota večer, já sama v posteli, poslouchám písničky T. Kluse a říkám si, co budu dělat. Náhodou zabloudím na jeho web a koukám, jestli nemá v blízké době nějaký koncert. No a on měl. Zrovinka ten večer. Ano, i já jsem podlehla Klusovské mánii.
12.5.2012 se v zahradách Zámku Konopiště konal folkový festival "Folkový Kvítek" a v rámci jeho programu měl své vystoupení i Tomáš Klus. Vstupné na festival bylo 270 Kč, ale ty peníze za to stály.
Informaci o tomto vystoupení jsem zjistila v 19:30 a ve 20:00 jsem již seděla ve svém vozidle a uháněla směrem k Benešovu u Prahy. Našla jsem to prakticky ihned, ačkoliv jsem tam nikdy předtím nebyla.
Zaparkovala jsem na velikém parkovišti pod zámkem a vydala se na krátkou cestu do zámeckých zahrad. Cestou jsem potkávala lidi, dle toho jsem usoudila, že jdu správně. Za chvíli jsem slyšela i muziku, šla jsem za tím zvukem. Vyplatilo se.
Když jsem dorazila na ono místo, procházela jsem uličkou, po jejíž obou stranách byly stánky s cukrovou vatou, grilovanými párky, vařenou kukuřicí, horkou medovinou... Prostě jako v pohádce o dobrém a voňavém jídle.
Zaplatila jsem si vstup a hnala se do prvních řad k pódiu. Zrovna hrála kapela "Semtex", do té doby pro mne naprosto neznámou. Na pódiu pobíhali chlapi v podivných kostýmech a uprostřed stály tři (nebo byly čtyři?) holky se škraboškami berušek, na hlavě tykadýlka, divně se vlnily a něco halekaly do mikrofónů. Hezké byly. To jako jo. Ale ... Nicméně musím o této kapele říct, že byli dobří. Nakonec jsem se výborně bavila a i Berušky překvapily velmi nápaditou "taneční choreografií". Nicméně já přijela kvůli někomu jinému, že jo.
Uvolnilo se místo hned úplně ve předu, u kamenné zídky, nejblíž pódiu, co to šlo (pódium bylo vzdáleno asi dalších 50 metrů). Sedla jsem si klidně na holou studenou zem. Bylo mi jedno, že je zima, sotva osm stupňů. Já chtěla vidět Tomáše a užít si atmosféru, kterou dokáže vykouzlit na svých koncertech jen on.
Semtex konečně dohrál a já se už nemohla dočkat, kdy ho uvidím. Najednou na pódium naklusali dva postarší pánové a jali se něco povídati do mikrofónů. Dohadovali se, co nebo kdo přijde a kdy začne hrát muzika. Povídali něco o nějakých slečnách a kloboucích. Začala jsem být nejistá. Jaký holky? Jaký klobouky? Já chtěla vidět a slyšet hrát Toma!
Na pódium naklusalo několik velmi dobře vypadajích holek v šatech a začaly tančit country. Jako vypadalo to velmi hezky, né že né. Já country tedy moc nemusím, ale musím uznat, že zmáklé to měly velmi dobře. Hezky se na to koukalo, i když mnohé z dívek byly mimo rytmus, to byl jen maličkatý detail. Velmi vážně jsem však znejistěla, když se holky začaly svlékat, ve stejnou chvíli se za nimi objevil Tomáš s Jirkou a připravovali si kytary. V ten okamžik mně holky přestaly zajímat a můj svět se scvrkl do jediné osoby, která se pohybovala přímo předemnou (ve značné dálce) na prknech, co znamenaly svět. Teda pardon, na tom pódiu. Dívky se nakonec nesvlékly úplně. Pod šatičkama měly cosik jakože negližé nebo noční košilky, a v tom se snažily tančit v doprovodu svádivé muziky. Nevím dámy, vypadaly jste opravdu nádherně, přímo kouzelně, ale tohle mi přišlo bohužel hodně trapné. Ale vraťme se zpět k mému maličkému světu jménem Tomáš.
Sličné dívky dotančily a na jeviště se vrátili oba postarší pánové, kteří zřejmě celý večer moderovali. Povídali něco o tom, jak se jim z holek třesou kolena, i něco navíc. Ok, tak tohle neříkali, ale bylo to z toho "slyšet", jestli mi rozumíte. Každopádně tam o čemsi klábosili (vyhlašovali výsledky nějaké soutěže) a Tomáš do toho začal ladit kytaru a zkoušet mikrofony, vůbec mu nevadilo, že je "ruší". Pánové to nevydrželi a odešli.
Tomáš, coby velký profík, si toho nevšímal a dál ladil svůj nástroj a ladil s Jirkou svůj i jeho mikrofón. Jakmile nastavili vše tak, jak asi chtěli, začali hrát.
Vzhledem k tomu, že začali dost pozdě, dostali od pořadatelů příkaz, aby to moc neprotahovali, odehráli si svoje a zase šli. Byla to škoda, protože oba kluci pak kvaltovali, jako by tam něco ukradli a chtěli s tím co nejdříve ujet. Navíc jeviště bylo poměrně dost daleko od samotných diváků, neviděli na ně. Takže neproběhla ani žádná komunikace s publikem. Přitom já se tak těšila.
Svoje představení kluci započali šňůrou (možná i tkaničkou) písní napříč celou svou tvorbou jako např. Nina, Alergie, Pánu Bohu do Oken, Chybíš mi a další. Dokonce je publikum vyzvalo, aby přidali ještě další písničky. Byli dokonalí. Jako dva bohové na Olympu rozdávali kolem sebe radost z poslechu jejich písní. Stačilo už jen mávat ručičkou a vyslovovat svá přání. Mnohé dívky by daly život, aby jim je mohly splnit. Nedivím se.
Já hořím jedinou touhou, a tou je, mít někdy možnost Tomáše obejmout. Nevím proč, nemá to žádný zjevný důvod. Snad jen, že z něj cítím tak obrovskou pozitivní energii, že bych z ní chtěla jen chviličku čerpat a pak mu jí zase vrátit.
Tomáši a Jirko, děkuji, že jste. Že jste ten večer na Konopiště přijeli zahrát. Jste skvělí, děláte to dobře a prosím, dělejte to ještě dlouho!
