Sedíš na koni, ten letí jako o závod, máš co dělat se udržet v sedle, nestíháš sledovat okolí, koukneš před sebe a vidíš obrovský strom. A blíží se. Rychle. Myšlenky proudí hlavou rychlostí blesku. Ale ani jedna myšlenka, která by dokázala koně zastavit. A najednou jenom slyším: "Pozóóóór, krávy!"
Monika Beranová
"Ťuky, ťuk!" za dveřmi ťuká Petra. "Jóoo, já jsem tady!" křičím z koupelny. "V pohodě, já jen, že za chvíli vyrážíme, tak abych Tě probudila" omlouvá se Petra. "Jó, jasný. Za pět minut jsem u Vás" ujišťuji nervózní Petru.
V deset hodin jsme vyjížděly na koních na celodenní vyjížďku a já jí málem zaspala. Večer předtím jsme totiž trošku popíjely veselé čajíčky (horká griotka) aneb výprava na ovocné sady (cokoliv co je alkoholické a ovocné). Počasí nevypadalo vábně, nakonec však bylo krásně, i sluníčko se rozsvítilo. Jely jsme ve třech. Já, Petra a Martina. Martina přijela až z Německa, aby se projela. Moc jsme nepokecaly, protože neumí anglicky a já zas neumím německy. Ale byla to moc sympatická a hezká slečna. Navíc zkušená jezdkyně.
Tentokrát jsem dostala přiděleného koníka Adama. Velmi svéhlavý, nicméně spolehlivý kůň. Osedlali mi ho a Petra mi říká: "Tak šup nahoru!" Chytím si třmen a pokouším se tam dát svou levou nohu. V momentě, kdy se mi to podařilo, tak ve stejnou chvíli mi ruply džíny na zadku. Všichni okolo výbuch smíchu. Dosedla jsem do sedla. Hurá! Ještě druhá noha do třmenu a můžeme vyrazit.
Prošli jsme branou a já si v duchu říkala: "Doufám, že tento den přežiju ve zdraví"
Měli jsme v plánu dojet k místnímu zámku ve Velharticích (vesnička vzdálená pár km z ranče v Podolí - okres Klatovy), tam si dát oběd v nedaleké hospůdce a jet zpět. Dojeli jsme. Ale ...
Cesta tam proběhla celkem v klidu. Sice můj zdatný koník se po cestě neustále krmil, ale občas se mi ho podařilo i přesvědčit, aby to nedělal. No, moc často to nebylo. Je to vyčůranej tvor. Když jsem ho měla na krátké otěži, byl ok. Snažil se jen užírat vysokou trávu, tu a tam si uštípl kus trávy. Sotva jsem mu však otěže povolila, tak už měl tu hlavu dole a už žral. Když se naše průvodkyně rozhodla, že po cestě už nepůjdeme, ale půjdeme podél cesty po okraji pole, můj koník se rozhodl, že se opičit rozhodně nebude. Šel dál po cestě. Já se mohla zbláznit. Ani nevím jak, ale najednou se objevil volný průchod z cesty na pole a po tom si Adámek v klidu vyšlápl až nahoru. Proč by se měl kodrcat na pole přes příkop, když nemusí, že? Chytrý kůň. Hned jsem byla klidnější. Co nedomyslím já, domyslí Adam. Skvělé partnerství.
Dojeli jsme na krásnou louku a průvodkyně Petra říká: "Tak co? Dáme trošku rychlejší jízdu?" "Jasně! Už se nemůžu dočkat!" odpovídám. Najednou mi srdce začalo bušit, v hlavě se začaly rojit myšlenky, jak že se to do prčic vlastně ovládá?! Potila jsem se. Najednou mi to tak skvělé nepřišlo, ale už bylo pozdě. Sotva jsem se jakž tak usadila, kůň se rozběhl jak splašená střela z kanónu. Po chvíli doklusal až do zastavení. Dobrý. Přežila jsem první rychlejší jízdu. Něco mi tam však nesedělo. Opět jsem málem slítla.
Dojely jsme až k hospůdce, kde jsme se v klidu najedly. Uvázaly jsme koně hned vedle kostela. Já si dala řízek s bramborovým salátem, Petra si dala to samé a zapily jsme to veselým čajíčkem, aby nám na cestě bylo veseleji.
Nedalo mi to a ptám se jí. "Péťo, prosím Tě, když na tom koni cválám, jak mám správně sedět? Já mám pořád pocit, že z toho slítnu." "No, normálně. Pořádně zasedneš, držíš se stehnama kolem sedla a jedeš" dodala s úsměvem na rtech. "Takže nesedím rovně, ale povolím pánev? ptám se dál. "Ano, přesně tak!" odpověděla Petra. V duchu si říkám: "Ok, tak já to zkusím znovu"
Šly jsme zpět ke koním a Petra mi říká: "Umíš nasadit uzdu?" A já ji říkám: "No, nikdy jsem to nedělala, ale zkus mi to ukázat, třeba to zvládnu" Ukázala. Nezvládla. Můj přirozený strach z koní mi nedovolil sáhnout tomu koni do huby, ačkoliv je to jen v koutku, aby tu hubu otevřel. Já nevím, jestli jste někdy koukali koňovi do huby, ale pěkný pohled to moc není. Ty zuby nevěští nic pěkného a prý to hodně bolí, když kousne. Petra uzdu nasadila. Vzaly jsme koníky a vedly je cestou za kostel (bylo to z kopce dolů a po kostkách, jsou podkovaní, mohlo by jim to uklouznout). Jakmile to bylo možné, nasedly jsme do sedel. Já se do toho vyšvihla s ladností baletky, jako bych to dělala vždycky. Rozumějte, kdybych měla tak o dvacet kilo méně, mohla bych se možná pokládat i za baletku. No, nebudu to dále rozvádět.
Jely jsme kolem potoka a Petra to zabořila s koněm přímo do něj. No Adámek se nenechal dlouho přemlouvat a zaparkoval to hned vedle Bobíka a Rexíka (na něm jela němka Martina). Všichni se v klidu napájeli, jen ten můj trouba si začal kopytama stříkat vodu na břicho. Prý aby se zchladil. To, že jsem byla mokrá i já, ho zřejmě vůbec netrápilo. Adámek, jako tříleté dítě, projevoval ohromnou radost z vodičky. Bylo to zajímavé, hezké, hravé, ale hlavně mokré!
Až k zámku jsme nejely, není tam moc kam uvázat koně a prý tam toho zas tak moc k vidění není.
Při průjezdu lesem, jsme na chvíli zastavily, abychom našly správnou cestu, která vedla zpět na ranč. Můj koník si popošel ke kraji, kde byla travička, aby mohl opět pokoušet mojí svatou trpělivost. Když najednou, kde se vzal, tu se vzal. Vyřítil se ze zatáčky cyklista. Koník Bobík se polekal, tím vylekal i mého Adámka a Martiny Rexíka. Koníci prudce otočili prdelkou a jali se řítit lesem někam do neznáma. Já měla smrt v očích, srdeční tep rázem vyšplhal na horní maxima. Naštěstí se nám je podařilo včas zastavit a uklidnit. K naší smůle se z druhé strany vynořil další cyklista. Opět zavládl zmatek a chaos, ale ten jsme ihned zvládly a odvedly jsme koníky z lesní cesty na louku, která byla hned vedle. Jestli to však byl lepší nápad, nevím.
Tam se s námi Petra rozjela, ale to už nebyl cval, ale trysk. Rychle jsem srovnala tělo, podsadila zadek, uvolnila pánev, zpevnila stehna, nohy od kolen dolů uvolnila a ono to fungovalo. Já rychle cválala. Už jsem nevyskakovala ze sedla jak strašák na trampolíně. A než jsem si to stačila užít, tak najednou obrovský strom. Srdce bilo na poplach tak, že by na to už neexistovaly ani měřidla, kdyby mi ho chtěl někdo změřit. A strom se blížil. Opravdu rychle. Tak, cválat bych už uměla. Skoro i trysk by mi šel. Ale zastavit koně? Jak se to do prčic dělá? To mi nikdo nevysvětlil! Nebo jsem jen možná neposlouchala. Kůň dělal vždy to, co dělal průvodce se svým koněm. Když se jelo krokem, jeli krokem všichni. Když se klusalo, klusali všichni. Když se cválalo nebo když průvodce zastavil, cválali nebo zastavili všichni. Najednou jenom slyším: "Pozóóór krávy!" Mně jen proběhlo hlavou: "Cože? Krávy? Kde? Já vidím jenom strom!" Á, najednou to přišlo. Přitáhla jsem uzdu a zařvala: "Hoooooou" Kůň zastavil. Když jsem zastavila já s Adamem, zastavil i Rex, který nám byl v patách. Zastavila jsem asi půl metru před ohradníkem, který vidět z dálky nebyl. A z pravé strany se na nás přišly podívat krávy.
Ale jestli si myslíte, že na jeden den bylo těch dobrodružství už hodně, tak se pletete. To nebylo všechno.
Vrátily jsme se zpět na cestu, po cyklistech ani vidu, ani slechu. Po delší době, kdy jsme jely krokem, přišla další louka. Maličkato to bylo z kopečka. Než jsem se stačila rozdýchat, Petra na Bobíkovi vypálila jak ruská stíhačka. Já to trošku nečekala a jak jsem se lekla, vypadla mi noha ze třmenu a lehce jsem přepadala na pravou stranu. Adamovi se to vůbec nelíbilo, začal dělat "íííáááaha" a vyhazovat zadníma. Koňáci tomu říkají, že kůň hází hrby. No já se tak lekla, že jsem málem slítla (když řval kůň, tak já taky, Petra dle mého řevu nepoznala, zda řvu strachy nebo radostí, no já to taky nevěděla), ale hned jsem napravila svou chybu, zpevnila stehna kolem sedla, srovnala se a koníček cválal dál. Ale Adámkovi furt něco nesedělo a opět mi ten hazlík hodil hrby. Tentokrát už víc a já se fakt začala bát. Petra zastavila. Tentokrát zastavil i Adam. Sám. Zajímavé. Zkontrolovala nás, jestli jsme ok a když zhodnotila, že ano, rozjela se znovu. Rychleji. Já byla připravená. Seděla jsem jak přibitá. Přišel ten obrovský okamžik. Mě to šlo! Když z ničeho nic Petra prudce zatočila doprava. Vypadalo to asi takhle. Běžíte na koni podél pole a lesa. Před Vámi běží další dva koně. Najednou z ničeho nic zmizí někde v roští. Váš kůň běží slepě za nimi. Vám nezbývá než věřit, že nespadli někam do rokle, protože kůň Adam by mně stejně neposlechl. Zřejmě. Zahne. Prudce. Neslítla jsem. Ale moc nechybělo. Příkop. Skok a jsme za ním. Uff. Běžíme dál jako o závod. Dobře, na závod by to nebylo, ale pro mě, jako pro začátečníka to bylo rychlé.
To, že mě do toho Peta hodila jako rybu do vody bylo určitě dobře. Všimla si, že se celkem rychle učím. Tak věděla, že si to se mnou může dovolit. A jako učitelka uspěla. Zvolila dobrou taktiku. Ještě se toho musím hodně naučit, ale základ tam je. Nakazila mě láskou ke koním.
Doklusali jsme do kroku a dál jsme šly krokem, bylo to už hodně z kopce. Měla jsem uvnitř neuvěřitelný pocit. Byl to moc krásný pocit. Směsice strachu, adrenalinu, endorfínů, radosti. Pocit vítězství sama nad sebou. Srdce sice bušilo jak splašené, ale bylo mi moc hezky. A chtěla jsem cválat dál. Klidně bych i spadla. Bylo by mi to v tu chvíli jedno.
Po chvíli jsme v klidu dojeli až na ranč. Byla jsem na sebe pyšná. Zadek bolel a hodně. Taky ruce a ramena. To z toho, jak jsem pořád hrála s Adámkem hru na přetahovanou. Byla jsem hrozně unavená, ale taky šíleně šťastná.
Sáhnu do kapsy, kde jsem měla peníze. Chtěla jsem si koupit kofolu. A nic. Peníze nikde. Bylo tam 800 Kč. Tak říkám Petře u okýnka: "Sorry, Péti. Nekoupím si nic. Ztratila jsem peníze. A vůbec nevím kde." "Néééé, si děláš srandu" kroutila Petra nevěřícně hlavou. "Nedělám, bohužel" odpovídám smutně. "Zdendóo!!!" zakřičela Petra z okýnka. Zdeněk je 14-ti letý kluk, syn majitele. Sympaťák. "Anooo?" ptá se Zdenda. "Zdendo, prosím Tě, sedni na motorku a pojedeš hledat peníze. Monika je někde po cestě ztratila" vysvětluje Petra Zdendovi. Popsala mu kudy jsme jely. Zdeněk sedl na motorku a jel. Vrátil se asi za půl hodiny. "Tak co? Našels?!" ptá se zvědavě Petra. Zdeňkovi se objevil na tváři americký úsměv a povídá: "Našel!" Já se rozběhla, skočila mu kolem krku a celá šťastná jsem mu děkovala.
Užila jsem si báječný den plný dobrodružství a zážitků s úžasnými zvířaty a s ještě úžasnějšími lidmi z ranče. Bez nich by to nešlo a nebylo by to ono.
Nyní mám ještě větší chuť naučit se ovládat koně a nebát se jich. Jsou to úžasná zvířata, která si rozhodně zaslouží náš obdiv a respekt. A já jsem moc šťastná, že jsem v sobě lásku ke koním objevila!
Děkuji rodině Tomáškových! Za to jací jsou, za tu jejich obrovskou práci a dřinu. Za to, že si můžeme s jejich koňmi užít tolik krásných zážitků. Děláte to dobře a dělejte to dál.
