Chlapi. Věčné téma. Bych mohla napsat životní studii na téma "muži". Někdy mám pocit, že jim naprosto skvěle rozumím a někdy naopak mám pocit, že jsou vážně z úplně jiné planety. Ale za všechno může společnost. Dává nám tolik "vodítek" o tom, jak by to mezi lidmi "mělo" fungovat, až z toho všichni magoříme. Včetně mně.
Jak poznáme, že chování daného jedince je správné? Je to o tom, že když je nám něčí chování příjemné, je to v pořádku, a když je chování jiného jedince nepříjemné, je tudíž nepřípustné a nesprávné? Ale dá se to generalizovat?
Co když daný jedinec si myslí, že podle něj se chová správně, ale podle mínění toho druhého, to tak není ... nepatří k sobě?
To, že nedokážeme přijmout toho druhého takového jaký je, i s jeho způsoby chování, je správné či špatné? Dokážeme jako lidi být k sobě navzájem dostatečně tolerantní nebo jsme vážně všichni takoví sobci?
Mám otázky, nenalézám odpovědi. Mé myšlenky sahají hodně hluboko do daného problému, dokážu vidět celky, ale detaily mi unikají.
Nerozumím tomu, proč jsou mezilidské vztahy tak strašně složité, proč v nich lidi hledají tolik "problémů" a mají tendence je řešit. Já je vidím naprosto jednoduše, ale jsem společností nucena hledat je také. Ale já nechci. Chci to jednoduše. Chci říct klukovi, co se mi líbí, že se mi líbí a jednoduše být s ním. Trávit s ním čas. Líbat se s ním. Tančit. Milovat se. Mít zážitky. Jednoduše žít. Život je tak krátký.
Tak proč to nejde? Asi se mi nelíbí ti správní jedinci. Asi je to tím, že k sobě přitahuji "komplikované" osoby, protože mě vlastně baví řešit ty jejich povahové rébusy. Jsou pro mne jakousi výzvou. Jsem takový novodobý Dr. House v sukních. Baví mě řešit hádanky. Bezva. Už chápu, kde se bere ta moje frustrace. Musím zkrátka vyřešit hádanku. Snažím se. Ale nedaří se mi. Když Dr. House nemůže přijít na tu správnou diagnózu, dělá pokusy. Ale neprovádí je sám, má na to svůj tým, který za něj dělá "špinavou práci". Ale lze to takto aplikovat i na vztahy? Jakože bych daný problém představila pár svým "vyvoleným", oni dají návrhy řešení a pak by bylo na nich, to na daném jedinci vyzkoušet? Nemuselo by to být špatné. Taková novodobá partnerská poradna.
Možná by mi prospělo se zaměřit na řešení hádanek ve vztazích, které se netýkají mne. V tom jsem prej dobrá. Pak možná snáz zapomenu na vlastní frustraci z neschopnosti nalézt řešení pro mojí situaci. Nejhorší je, že tam v zadu v mozku řešení asi je, ale nechci ho přijmout. Znamenalo by to konec pro něco, co ještě ani nezačalo, a to mi přijde škoda. Já chci, aby ten vztah žil, ne aby umřel. Chci ho vyléčit, ne zabít. Jen musím přijít na to jak. A zvolit správnou medicínu.
Jdu si hledat jinou hádanku a tu vlastní odložím na neurčito. Prozatím. Snad přijde čas a podaří se mi ji rozlousknout. Držte mi palce.
