Zloději, chodějí

Jenže oni dneska už se ani nemusí obtěžovat chodit. Prostě zavolají. A ještě se tváří, že vás obtěžují jen z čisté lidské solidarity.

A podvedení nemusí být jen senioři, jak o nich psal pan Urban. Včera jsem poslouchala výpověď tří žen ze Slovenska a došlo mi, že jak se takový podvodník jednou dostane na linku, tak z ní jen tak nesleze.
Je to vlastně takový nový druh vztahu. Intenzivní. Neodbytný. A hlavně jednostranně výhodný.

Jedna z těch žen říkala, že s ním povídala od pěti hodin ráno do devíti, než šla do práce.
Pak ji „velkoryse“ nechal pracovat. Proč ne, jak by mu jinak mohla poslat peníze?
A sotva přišla domů, začalo dalších pět hodin volání a psaní.

A to už je opravdu nenormální, nemít ani čas se nadechnout. A hlavně by mělo být každému nápadné už jen to, kdy ten člověk vlastně pracuje, když má tolik času sedět na telefonu?
Vypadá to skoro jako romantika. Kdyby nepřišla ta obehraná písnička: „pošli peníze“ a vydržel říkat několik měsíců jenom: „chybíš mi“, už by z toho byla regulérní telenovela.

Já dělám v obchodě, takže takové malé i větší zlodějíčky mám na očích „naživo“. Nesedí nikde na drátě. Ale jsou to také takové drobné šelmy – nenápadné, ale vytrvalé. Takoví ti lidé, co se tváří mile, ale v očích mají kalkulačku. A v ruce bankovku, kterou vám nikdy nedají do ruky, jen vám s ní hypnoticky mávají před obličejem.

Vzpomínám si na dobu, kdy jsem v obchodě začínala, to je už skoro osmnáct let. Tenkrát jsem pracovala u kasy. A měli jsme přísný zákaz rozměňovat peníze.
Ne proto, že bychom byli lakomí. Ale protože tihle „rozměňovači“, kterým se v Americe říká: short-change-artists, dokázali z každé pokladní udělat během tří vteřin člověka, který sám neví, jestli markuje kafe, nebo právě sponzoruje někomu jinému výlet do Vegas.

Nejspíš jsem měla na čele ceduli jak hrom: začátečnice, protože se ke mně vydala tlupa „okouzlujících“ mužů.
Jeden nakupoval, já mu skenovala zboží a ti ostatní se mnou flirtovali, jako by si spletli obchod se seznamkou.

Nakonec kupující vytáhl bankovku… a v tu chvíli jeden z těch veselých společníků přestal flirtovat a začal se domáhat, abych mu rozměnila peníze a ti ostatní stále „hučeli“.
Mával mi bankovkou před očima. Jen mával. Nedal mi ji. Jen tlak, tlak, tlak.
Bankovka byla zřejmě plaché zvíře. Žila jen ve vzduchu a nesměla se dotknout pokladní.

Jenže já nátlak nemám ráda. Tak jsem ho okřikla, ať počká, až dokončím transakci.

Asi nečekali, že na ně tak ostře vyjedu. Předtím byli samá laskavost a galantnost, a vypadalo to, že jim ta strategie zabírá. Po mém proslovu rozpačitě ztichli. Oni opravdu zmlkli, jako když vypnete hudbu na diskotéce a všichni najednou slyší, jak trapně dýchají.

Kupujícímu jsem vrátila peníze. Zavřela kasu.

To jste měli slyšet ty výkřiky:
„Nezavírej!“
„Počkej!“
„Rozměň nám!“

Usmála jsem se na toho muže, co mě před chvílí hypnotizoval bankovkou, jako bych jejich zklamané výkřiky neslyšela. Před sebou neměl žádné zboží, které bych mohla seskenovat, a tak jsem se ho mile zeptala:
„A vy si budete přát co?“

„Já jsem chtěl rozměnit.“

„To je pravda: rozměnit,“ klepla jsem se do čela. „Zavolám vám manažera. Protože já kasu bez nákupu otevřít nemůžu.“

A bylo po „hehe“. Už rozměnit nepotřeboval.
Zázrak. Vyléčil se.
Náhle zjistil, že peníze vlastně vůbec nepotřebuje. Že to byl jen takový impuls. Chvilková slabost.

Ještě se mě zeptali:
„Ty jsi odkud?“

„Z Čech,“ usmívala jsem se dál.

Nemusela jsem jim ani vysvětlovat, kde najdou Českou republiku. Oni byli z Ruska. Tak jsme se v symbióze rozloučili a oni mi mávali:
„Češka, ta nám peníze nedá.“

Další příhoda byla se starou paní. Začala zmatkovat s penězi:
„Dala jsem ti víc a ty jsi mi vrátila jenom na dvacku!“

Zaklapla jsem kasu.

„Co to děláš?! Vrať mi moje peníze!“

„Jsou tady kamery,“ řekla jsem stroze. „Manažer se podívá, kolik jste mi dala.“

Tyhle výstupy jsem nesnášela. Byla jsem nejšťastnější, když den plynul bez problémů.
Doma jsem jich měla dost. Umíral mi manžel.
A tak jsem v práci opravdu nestála o to, aby mi někdo dělal divadlo u pokladny. Život mi ho hrál sám, bez vstupenek a bez přestávky.

Nakonec se zjistilo, že jsem měla pravdu. Paní si zkoušela hrát na zapomnětlivou babku.

„Vždyť jsem tady tu stovku měla,“ hledala neexistující peníze v peněžence. „Myslela jsem, že jsem s ní platila.“

A když manažer odešel, babka se na mě zaculila a řekla:
„Chytrá, chytrá.“

A tak jsme se rozešly v dobrém. I s ní.
Každý jsme si odnesly to své. Ona ponaučení. Já další vrásku.

Dneska už roky pracuju u samoobslužných pokladen. Ty já otevřít nemůžu, abych někomu jen tak „vrátila“ peníze. Pokud to neudělá mašina, volám manažera.

A víte co? Je to úleva.
Protože některé věci člověk časem pochopí:

Kdo na vás tlačí, ten vás nechce zachránit. Ten vás chce jen dostat.

Rychle zaklapněte peněženku.