Západ přijel navštívit Jih

Bylo to takové obyčejné ráno. V obchodě poloprázdno, zákazníků poskrovnu a já si užívala vzácný okamžik, kdy nikdo nehledal ztracené brýle, které měl nasazené na hlavě, ani se mě neptal, proč mu kasa odmítá načíst banány.

Najednou dovnitř vešli dva turisté. Mohlo jim být tak pětačtyřicet. Oba měli hnědá trička s velkým nápisem WEST.

Západ přijel navštívit Jih.

Nejspíš byli ubytováni v některém z hotelů za rohem. Máme tu hned dva, takže když turistům dojde voda, chipsy nebo trpělivost, většinou skončí u nás.

Vzali pár drobností a zamířili k samoobslužné kase číslo 37.

Já se opřela o kasu číslo 34, asi pět metrů od nich, a čekala, až všechno naskenují. Pak se na sebe usmějeme, popřejeme si hezký den a každý půjde svou cestou.

Jenže oni ne.

Muž byl o něco vyšší než žena, a tak se trochu pokrčil v kolenou, aby se dostal do její výšky. Oba hleděli někam před sebe a tvářili se soustředěně.

Pak se ozvalo cvaknutí.

Aha. Selfíčko.

Nevěnovala jsem tomu pozornost, až do chvíle, kdy mi došlo, že za nimi nestojí palma, západ slunce ani slavná památka. Jen já.

„Ne že bych vám chtěla kazit fotku,“ ozvala jsem se opatrně, „ale myslím, že jste vyfotili i mě.“

Muž se překvapeně otočil.

„To si nemyslím,“ řekl.

Přesto vytáhl telefon a obrázek si prohlédl.

A vida. Vykukovala jsem tam hned mezi jejich hlavami.

Ten den mi to navíc opravdu slušelo. Vlasy držely tvar, můj přírodní šedivý melír se leskl jako reklama na důstojné stárnutí a z dálky jsem vypadala minimálně o tři roky mladší.

Holka jako lusk.

Zacouvala jsem zpátky ke své kase a sledovala, jak se manželé radí, co dál.

Pán vypadal, že by fotografii klidně nechal být. Paní však byla zásadová žena a nechtěla mě vystavovat na Instagramu, Facebooku ani v jiných zákoutích internetu.

S tím jsem souhlasila. Přece nemusím být všude.

Pro jistotu jsem se nenápadně přesunula až ke kase číslo 31. Člověk nikdy neví. Třeba usoudí, že jsem jim zničila životní fotografii z dovolené, a rozhodnou se mě umlátit dvoulitrovou kolou.

Nakonec paní zvítězila.

Na druhý pokus si vybrali mnohem bezpečnější kulisu. Přesunuli se k obrovskému dvoukřídlovému mrazáku s devíti kilovými pytli ledu.

Tam se postavili bok po boku a pořídili nové selfíčko.

Tentokrát za nimi nebylo nic. Žádná zvědavá pokladní, žádný turista, žádné dítě.

Jen mrazák.

A několik set kilogramů ledu.

Pokud se jim do záběru nevetřel polární medvěd, musela být fotografie dokonalá.

Spokojeně odešli.

Já zůstala stát u své kasy a ani jsem jim nezamávala.

Když zmizeli ve dveřích, napadlo mě, že v poloprázdném velkoobchodě jsem si dokázala vybrat přesně to jedno místo, odkud jsem mohla vlézt do cizího selfíčka.

S některými talenty se člověk prostě nenarodí.

Ty si ho najdou samy.