Žalovníček v akci

Ne, že bych si nějak zvlášť libovala v žalování. Ale když jde o bezpečnost, klidně budu žalovníček a bez váhání nahlásím každého. Začnu od začátku.

Mám pracovní telefon. A upřímně? Je to krám. Ráno přijdu do práce se stoprocentní baterií a za hodinu a půl jsem na sedmdesáti. Takže klasika, šup s ním do money centra na nabíječku.

Ke své práci ale potřebuju sledovat registry, takže používám svůj vlastní Apple iPhone. Ten se od toho pracovního černého nedá přehlédnout. Mám na něm meruňkový obal, prostě na první pohled můj.

A právě v tu chvíli se to celé rozjelo.

U pokladen se objevily dvě teenagerky. Chaos. Každá si zabrala jednu kasu, zboží přehazovaly sem a tam a samozřejmě nebyly spokojené s cenou. Prý to mělo stát 15 dolarů, ne skoro 30. Jedna mi dokonce ukazovala fotku regálu.

Jenže jiný box, jiné číslo. Ne, slečny, tohle opravdu není ten samý produkt.

Zboží jsem jim za tu cenu nedala. A tím to neskončilo.

Pokračovaly v přehrabování věcí a já si všimla, že mají pod taškami ještě sprej. Zeptala jsem se, jestli ho nechtějí. Odpovědí mi bylo vytržení spreje z ruky.

Pak se jedna ptá druhé, jestli ho zaplatila. Nezaplatila. Prý ho koupí zvlášť. Jasně. Sprej šel stranou a během vteřiny zmizel v tašce.

Kde je ten sprej, ptám se.

Já ho koupila, tvrdí mi do očí.

Tak mi ukaž účtenku.

Hodila po mně účtenkou. Druhá holčina naštěstí usoudila, že chytřejší ustoupí, sprej z tašky vytáhla a normálně ho zaplatila.

Jenže tím to neskončilo.

Začala jsem kontrolovat ostatní věci. A v tu chvíli to začalo být divné. Jiná účtenka, jiná taška. Klasická záměna, aby se člověk ztratil. A do toho křik, proč je kontroluju, když je prý celou dobu sleduji.

Upřímně? Neměla jsem náladu se s nimi dál hádat, když jsem si nebyla na sto procent jistá.

Ukončila jsem to jednoduchou větou. Příště si dávejte pozor.

A poslaly jsme je ke dveřím.

Naštěstí tam stál security a zastavil je kvůli kontrole účtenek.

A v tu chvíli mi to došlo.

Můj telefon.

Můj osobní telefon, který jsem si odložila při kontrole jejich tašek, byl pryč.

Bez přemýšlení jsem na ně zařvala. Ty máš můj telefon!

Ta největší troublemakerka se zastavila, otočila a ušklíbla se.

No jo, já mám tvůj telefon.

A vrátila se mi ho vrátit.

Řeknu vám jedno, kdyby pohledy zabíjely, ležíme tam obě. Ten její pohled a ten můj zpátky. Řekněme, že jsme si rozuměly beze slov.

Telefon jsem měla zpátky. Naštěstí.

Ale ruku na srdce, kdo by chtěl přijít o telefon? Vždyť je v něm celý život. Kontakty, platby a upřímně, já si pamatuju jen svoje vlastní číslo.

Takže ne, děvčičko. Tohle jsi zkusila na špatnou osobu.

A protože žalování v práci je očividně moje specialita, odchytla jsem si security manažera a všechno mu pěkně vysypala.

Protože někdy se prostě žalovat musí.