Záhada hodná Sherlocka Holmese

Příští týden vyrážíme za dobrodružstvím. Manžel přivlekl z půdy zaprášený kufr, který jsme naposledy použili před dvěma lety.

Otevřel ho a já, naivka, očekávala, že do něj budeme skládat naše nobl hadříky. Však víte, co se na takové dlouhé cesty chystá.

Nebudu vám lhát. Miluju příbuzenstvo a kamarádky, takže jeden a půl kufru bude plný dárků. Sorry, manželi, na naše věci nám moc místa nezbývá. Manžel je však pohodář, moc věcí k životu nepotřebuje a já se musím uskrovnit. Jedny boty, jedny pantofle (kdyby náhodou nepršelo), kalhoty, trika a svetr. A tak žádná modní přehlídka zase nebude.

Už jsem stála připravena s náručí dalších dárků a těšila se, jak je nacpu do kufru. Zrada! Manžel otevřel kufr a nejistě nad ním postával. Vyndal z něj totiž igelitovou tašku, ve které byly asi ještě další igelitové tašky. Ale to, co z ní vytahoval, byly jenom nějaké rozcupované cáry.

„Co to je?“ podivil se manžel

I já jsem nejprve nevěříčně zírala na hromádku barevných kousků, které kdysi bývaly taškou, kam se vešel nákup, a najednou mi to došlo:

„Myš,“ zařvala jsem, protože co jiného by člověk očekával, když vidí otřepané igelitové kousky, jako kdyby je někdo okolo ožral. Vyběhla jsem z pokoje a schovala se za roh a jenom jsem vykukovala a dožadovala se informací. Jako jestli je v kufru myší kostra.

„Nic tu není,“ hlásil mi manžel. „Kufr byl perfektně utěsněný, nic se nemohlo dostat dovnitř ani ven,“ rozjímal nad tou záhadou. „Kdybychom před dvěma lety omylem něco do kufru zavřeli , našel bych tam kostru nebo asponˇ něčí bobek, ale kufr je uplně čistý.“

„Až na ty roztrhané a roztřepené kousky igelitové tašky. Někdo to udělat musel,“ trvala jsem neustupně, že pachatel se musí najít.

Tohle je záhada hodná Hercula Poirota. Kdo ji rozluští, když i Sherlock Holmes už dávno kouří svou dýmku v detektivním nebi?

Manžel, rozený detektiv, nemá rád záhady, a tak se nevzdal. Sedl si k počítači, to se Sherlockovi ani nesnilo, jak snadné je dnes být detektivem. Stačí mít počítač a AI.

„Žádné myši, ale obyčejná chemická reakce plastu,“ konstatoval manžel s vědeckou přesností, když vstal od počítače. „Je to stejné jako bychom nechali sněhuláka v sauně a divili se, proč z něj zbyly jen kaluže.“

„Tak tomu sněhulákovi bych se já nedivila,“ brblala jsem stále nevěřícně. Ale neodvažovala jsem se ke kufru přiblížit, aby na mě nějaká myška nevykoukla, i když ta by po dvou letech těžko zůstala naživu. „A proč to jedna igelitka přežila, ha?“ otočila jsem se na manžela jako ostřílený právník, který má v ruce důkazy.

„Byla ze silnějšího polyethylenu a ještě nezačala degradovat,“ vysvětlil mi manžel opět profesionálně.

Atˇ už to bylo cokoli, i ta taška, která to přežila, musela do popelnice, aby se nám chemická nákaza náhodou doma nerozšířila.

A tak naše detektivní pátrání skončilo. Případ rozcupované igelitové tašky byl vysvětlen a uzavřen. Tímto děkuji vědcům, že se s námi podělili o své poznatky, a my si v budoucnu budeme dávat pozor, aby kufr, který příště strčíme na půdu, byl opravdu prázdný.